Translate (including explanations of the Czech key terms): Dějiny vizovického kláštera…
- User
Translate (including explanations of the Czech key terms): Dějiny vizovického kláštera (Ve zkrácené úpravě pod názvem „Ve Vizovicích stával kdysi klášter“ in: MF Dnes z 21.dubna 2000, s.4)
Je-li řeč o klášteře ve Vizovicích, zpravidla se posluchačům vybaví tamní řádová nemocnice Milosrdných bratří. Známa je příkladnou péčí o pacienty. Jen málokdo si však ještě dnes vzpomene na, byť i mnohem významnějšího, středověkého předchůdce tohoto zařízení. Stával na nízkém návrší nad říčkou Lutoninou (dříve „vizovská Dřevnica“) v místech současného vizovického zámku. Zakladatelem klášterního objektu se roku 1261 stal brumovský kastelán, Smil ze Střílek, se svojí manželkou Bohuvlastou. Pověst vypráví, jak kdysi jel pan Smil koňmo zdejším hvozdem. Byl zcela ponořen do truchlivých myšlenek o svém bezdětném manželství. Náhle jej upoutal pohled na překrásnou šípkovou růži. Utrhl ji a schoval do brašny u sedla pro svoji choť. Když však přijel na hrad Brumov, růži v zavazadle nenašel. Druhého dne se znovu vypravil do oněch míst a jaké bylo jeho překvapení, když květ nalezl na tom samém místě, kde ho předtím utrhl. To on i jeho žena považovali za Boží znamení a na místě šípkového keře založili zmíněný klášter. Na paměť neobyčejné příhody jej pak příznačně pojmenovali „Rosa Mariae“ – Mariina růže.
Doba rozkvětu
K osazení kláštera byli povoláni mniši řádu cisterciáků, známí svojí pílí a přičinlivostí. Ti důsledně naplňovali heslo „ora et labora“ zvelebováním zdejší krajiny. Jejich péčí povstávali na svěřené půdě nejen nové polnosti, rybníky, mlýny a další usedlosti, ale i celé osady. Z nich jmenujme zejména Jasennou, Bratřejov, Pozděchov, Prlov, Leskovec, Val. Polanku, zaniklý Svěradov, Rybník a snad i Lužnou. Mnoho příchozích z blízka i daleka tak v oblasti, jíž se později dostalo označení „Valašsko“, nacházelo nový domov, obživu i duchovní zaopatření.
Smilem ze Střílek vymezený základní klášterní obvod se kompaktně táhl od Želechovic na západě až k Polumnému za řekou Senice. Od Slušovic na severu se pak rozpínal do prostoru dnešních Vlachovic. Menší újezdy klášteru připadly na Uherskobrodsku, v oblasti Chropyně a brněnské Líšně a jinde na Moravě. K iniciátorům založení se přidali i někteří šlechtičtí sousedé. Předně Vilém z Hustopečí, pán v prostoru středního Podřevnicka, který klášteru věnoval díl Zádveřic, Lípu a polovinu Želechovic. Další, Petr ze Slopného spolu ze svými bratry, klášter obdaroval částí Slopné. Souvěký král, Přemysl Otakar II., jako nejvyšší zeměpán fundaci potvrdil, osvobodil klášter od berních dávek a udělil jeho správcům hrdelní soudní pravomoc.
Přízeň mocných feudálů však přinášela klášteru i fyzickou ochranu. Jen obava před silou zbraní světské moci totiž v dobách, kdy ještě platilo právo silnějšího, zaručovala nerušený rozkvět klášternímu majetku. Po smrti pana Smila a krále Přemysla nalezli mniši další vlivné zastánce v pánech z Obřan i správci zdejšího kraje, Oldřichu z Hradce. Právě ten 21. srpna 1298 potvrdil dar zbylé polovice vsi Slopné, kterou klášteru jako záduší odkázal již vzpomenutý Petr ze Slopného. Rovněž Jaroslav z Částkova odkázal roku 1321 řeholníkům šest lánů ve Zlámanci s tím přáním, aby byl v klášteře pochován. To už ale skončilo období převládající prosperity a nad vizovickými cisterciáky se stahovala hrozivá mračna majetkové kletby.
Věk uchvatitelů
Rozsáhlý pozemkový majetek cisterciáckého kláštera Mariina růže, či po svém zakladateli známého jako Smilheim, nedával spát závistivcům a uzurpátorům. Kupodivu první majetkový spor, o němž jsme informováni, vedli zdejší řeholníci se svým mateřským klášterem velehradským. Předmětem vzájemné nevraživosti se stala vesnice Plešovec u Kroměříže. Ta vyústila až v soudní proces. Se souhlasem obou stran byl generální kapitulou vyslán Jan, opat kláštera v Plasích u Prahy, aby přímo na místě vyšetřil právní nároky na zmíněnou obec. On taky poté vynesl rozhodčí výrok, dle něhož Plešovec připadl velehradským mnichům. O objektivitě posouzení však můžeme mít vážné pochyby, neboť soud proběhl na půdě samotného Velehradu. Nicméně opat Valter, převor Dětřich a další přítomní zástupci vizovického kláštera se v lednu 1306 nepříznivému rozsudku podvolili.
To ještě netušili, jaká zkáza čeká jejich pozemský příbytek v blízké budoucnosti. Neuplynulo však ani deset let, když oddíly uherského magnáta Matúše Čáka, "pána Váhu a Tatier" z nedalekého Trenčína, vyplenily a zpustošily (1314) vizovický Smilheim tak důkladně, že se vážně jednalo o jeho obnovení na úplně jiném místě ve vnitrozemí, co možná nejdále od uherských hranic. Těmto záměrům se však postavila generální kapitula ve francouzském Citeaux a zasadila se o jeho restaurování. Vydatnou injekcí k získání prostředků na takový nákladný podnik se stalo i udělení čtyřicetidenních odpustků pasovským biskupem Enochem 25. listopadu 1327. V polovině padesátých let pak Martin ze Štěpánovic pojistil místním mnichům roční plat půl hřivny (32 grošů) na štěpánovickém mlýně a krčmě. Měly se tak splácet čtyři hřivny, které klášteru ve své závěti odkázal jeho otec, Mikuláš Šenk, pro spásu duše své i svých blízkých. Tím ovšem nadějné časy skončily. Roztočilo se totiž kolo majetkových sporů, které neměly brát konce. Navíc držitelé fundátorského práva ke klášterství, páni z Obřan, na začátku 14. století vymřeli a jejich příbuzní, potomci zakladatelova mladšího bratra Kuna, páni z Kunštátu se patrně ještě nezhostili úlohy, plynoucí z nabytí fundátorského práva.
Přibližně v roce 1360, kdy dramatické události započaly, naši předkové ještě naprosto neznali nějaké katastrální mapy a plány. Většina pozemkových majetků byla ohraničena jen velmi nejasně, tím spíše, že též jednotlivé osady bývaly často rozděleny na dva i více vlastnických dílů, náležejících rozdílným držitelům. Tento stav vedl k četným majetkovým sporům a v některých případech sloužil i jako vítaná záminka k násilným záborům cizí půdy. V tomto směru opravdu mimořádné aktivitě museli čelit právě vizovičtí mniši. Skutečnosti, že jejich klášter v tehdejším čase postrádal vlivného světského ochránce, využila skupina okolní šlechty, převážně velmi mladého věku, k uchvácení řady řeholních statků. V čele opovážlivců stáli Alšík a Vilém ze Šternberka, páni na Světlově a Zlíně, kteří zabrali vesnice Vysoké Pole, Hrozenkov, Šanov, Pozděchov, Prlov, (Valašskou) Polanku, Leskovec, Lípu a polovinu Želechovic.
Jaký bouřlivý rozruch troufalý čin vzbudil, svědčí fakt, že se případem zabýval samotný papežský dvůr v Římě. Odtud vzešlo 16. března 1361 rozhodnutí předvolat provinilce k soudu do Apoštolského paláce. Preláti a duchovní pražské arcidiecéze, jimž přikázáno předvolání vyhlásit ze svých kazatelen, zároveň měli pohrozit tomu z předvolaných, který by se do 60 dní před soudní tribunál nedostavil, vyhlášením interdiktu čili zákazu bohoslužeb a podávání svátostí. Pro úspěšný průběh zahájeného procesu řeholníci zřejmě nechali vyhotovit falsum zakládací listiny kláštera Smilheim, na základě kterého bylo možno si nárokovat dokonce i ty majetky, jež ke klášterství nikdy nepříslušely. I přes osobní účastenství takové středověké autority, jakou byl papež, však reakce Říma nedosáhla příznivého obratu situace. Východomoravská šlechta dál zůstávala v držení zabraného majetku. Naopak svou rozhodností ještě strhávala další šlechtice, kteří spěchali urvat si z klášterního krajíce taky něco pro sebe. Zvláště, když následujícího roku nejvyšší ochránce vizovických mnichů, papež Inocenc VI., nenadále skonal. Hájení zájmů cisterciáků tak přešlo zcela do rukou Klimenta, opata benediktýnského kláštera P. Marie Skotské ve Vídni a protektora vizovických cisterciáků. Ten všechny obviněné šlechtice exkomunikoval a v roce 1464 proti nim zinscenoval soudní proces.
Avšak už v této době naše šlechta neuznávala platnost církevních soudů ve světských záležitostech. Naprosto proto nerespektovala ani vynesené rozsudky. Mnichům z Vizovic tudíž nezbylo, než prostřednictvím litomyšlského biskupa Alberta ze Šternberka iniciovat osobní jednání s jednotlivými uzurpátory. Tak dosáhli toho, že například bratři ze Šternberka roku 1367 svolili, aby jimi zabrané vesnice podrželi pouze do konce jejich života. Ne všechna vyjednávání však skončila smírným kompromisem. Některé sporné majetky zůstaly už nadále ve vlastnictví pánů z Kravař, vladyků z Vlachovic a dalších. O jiné pak propukaly tahanice a handrkování nové prakticky až do zániku samotného kláštera. V nouzi museli (1407) řeholníci zastavit ves Bochoř Kunovi z Drahotuš. Vizovický klášter přesto dál upadal. Proto se po smrti moravského markraběte Jošta rozhodl tehdejší opat Mikuláš a klášterní konvent požádat přímo českého krále Václava IV. o pomoc. Panovník však neučinil nic více, než že listinou z 11. března 1412 potvrdil vizovickým mnichům všechny výsady i majetkové dispozice, udělené již jeho předkem Přemyslem Otakarem II.
Za husitských časů
Ještě hůře se ale Smilheimu vedlo za rušných dob husitských. Již na samém počátku (1418) někteří okolní šlechtici vpadli do klášterních objektů a vydrancovali je. Dnes se to může zdát neuvěřitelné, ale v oněch bouřlivých časech vzal mnichy pod svoji ochranu jako jejich fundátor rozhodný husita, Boček mladší z Kunštátu. Naopak Smilheimu páchány škody vlastní náboženskou stranou. Tak svrchovaný obránce papežských zájmů, římský král Zikmund, zastavil jeho statky Chropyně a půl Zářičí už v roce 1421 Petrovi ze Sovince. Následujícího roku na prosbu opata Martina své rozhodnutí odvolal, ale s podmínkou, že mniši, kteří už tak tonuli v dluzích, hodnotu zástavy 600 kop grošů sami vyplatí. Patrně v odvetu za nedodržení slibu katolických Šternberků vpadl pan Boček (1424) na jejich lukovské zboží a důkladně je poplenil. Mocní Šternberkové si však na pomoc povolali náboženského fanatika, Jana Železného, olomouckého biskupa. Kunštát se přesile vojensky postavil u Slušovic. Podařilo se mu jen s vypětím sil odrazit jejich útok. V noci proto tajně ustoupil do kláštera, k jehož ochraně tam zanechal posádku. Odtud spěchal dále do bezpečí na pevný hrad Brumov. Biskupovi lidé ve vzteku vyloupili nechráněné Vizovice a byli by zničili i samotný Smilheim, kdyby prostředkováním vizovického opata pan Boček s prelátem neuzavřel nadiktované příměří.
Ani ukončení husitských válek nepřineslo mnichům vytouženou úlevu. Klášter musel vést o některé drobné majetky soudní spory (s Petrem z Konice o Lovčice, s Michalem řečeným Rot o slatinskou nivu, s Kunou s Kunštátu o Velké Lovčice, s Ondřejem z Kobylník o řeku Telnici a k ní přilehlé lesy a louky apod.). Ochrana velmože chyběla klášteru zejména ve čtyřicátých letech 15. století, kdy se na sousedních hradech Světlov a Sehradice usadil bezohledný uherský kořistník, Pangrác ze Sv. Mikuláše. Cestu aspoň ke zmírnění následků těžkých let hledali pak cisterciáci v zastavování klášterního majetku. Roku 1442 zastavili Janu Popovskému vesnici Šanov, r. 1450 prodali fojtství s krčmou a pivovarnickým právem Bartoňovi z Ubla, téhož léta opět zástavou přišli o třetinu platů z Chropyně, r. 1455 zastavili tehdy pustou ves Chrastešov Janu Koberkovi a jeho ženě Káči, a dále pozemky v Březolupech a Zlámanci Petru Romanovi ze Zlína. Dne 19. listopadu 1460 si opat Matěj a klášterním konventem vypůjčili od vizovického lazebníka Jana 30 zlatých na výkup jednoho ze zastavených statků. Nelze se ubránit úsměvu, čteme-li přitom ve stvrzovací listině, že i přes líčené svízele si mniši v dodatku neopomněli vymínit bezplatné dopřávání lázeňské rozkoše.
Dlužno však uvést, že velební sluhové Páně z Mariiny růže navzdory požitkům z koupele neměli na růžích ustláno. Ještě i v této době slyšíme o majetkových tahanicích. Nejasnost vymezení, co už patří Smilheimu a co nikoliv, patrně způsobila zabrání vesnic Drnovice a Slopné, o něž se řeholníci soudili (1460) s mocnými brumovskými Cimburky. Taktéž cisterciáckému řádu navždy ztraceny již dávno uchvácené osady Milenov a Rybník, v té době pustý Hrozenkov a Cetechovice u Zdounek. Ke všemu se ještě přidružili problémy s poddanými, když Nivničtí nejen odmítli (1464) zaplatit v Uh. Brodě mýto, ale navíc úředníka Jakuba Kočku, jenž se je k tomu snažil přiměti, zbili, zranili a dokonce oloupili o jeho zbroj. Snad právě na úhradu pokut za tento násilný čin byli pak mniši nuceni zastavit nivnické louky rodině hradišťského měšťana Andrla. Avšak největší pohroma pro klášter se teprve blížila.
Ve smrtelné agónii
V šedesátých letech 15. století si řada šlechticů po obou stranách moravsko-uherské hranice vylepšovala svůj rozpočet loupežemi. Uznávanou hlavou tohoto nechvalně proslulého společenstva byl držitel holešovský Matouš ze Šternberka a Lukova. Jisti sami sebou zůstávali komplici neteční k pohrůžkám samotného uherského krále Matyáše Korvína. Roku 1466 však došlo mezi nimi k roztržce. Václav Bělík z dnes slovenského hradu Lednica provedl pustošivý vpád na východní Moravu. Běsnění útočníků asi nejvíce postihlo právě vizovický klášter. Máme-li věřit samotným klášterním záznamům, ani za dob husitských válek neutrpěli jeho majetky takové škody. To se nejspíš stalo hlavní příčinou, proč už v roce následujícím český král Jiří z Poděbrad svěřil klášterství do péče (opravy) husitského velmože Jana Jičínského z Cimburka. Témuž Janu Jičínskému, pánu na Brumově, zapsal 12. března 1468 král Jiří Smilheim s jeho majetky do zástavy za prokazovanou věrnost. Nejspíše skrze pana Jičínského se klášteru zase vrátily vesnice Slopná a Drnovice.
V té době se ale Morava již zmítala ve válkách česko-uherských. Na jejich definitivním konci, o deset let později, nacházíme klášter ve zbědovaném stavu a prakticky všecky jeho statky rozpadlé mezi zástavní držitele. V čase nejvyšší nouze hledal poslední vizovický opat Beneš znovu oporu u pánů z Kunštátu. Ti ale po dohodě ze 7. prosince 1483 o postoupení zástavních práv Ctiborem Tovačovským z Cimburka ztratili zájem na obnovení zruinovaného kláštera. Tehdy vystoupili velehradští mniši s nároky na vizovické klášterství. Moravský zemský soud ovšem roku 1493 potvrdil přechod všech majetkových práv Smilheimu na Jana a Bočka Kuny z Kunštátu na místě jiných pánův z Kunštátu.
Tím se definitivně uzavřela existence východomoravského sakrálního objektu. Avšak kulturní a duchovní dědictví přetrvalo. Obce, které vizovičtí řeholníci založili či zvelebili, jsou nadále naším domovem. A poselství o vykoupení hříchů v oběti Božího syna, Ježíše Krista, jež tady rozsévali, dodnes přináší útěchu a odhodlání do srdcí těch, kdo opravdově touží po životě v lásce, pravdě a spravedlnosti.
- Assistant
History of the Vizovice Monastery (In an abridged version titled "In Vizovice Once Stood a Monastery" in: MF Dnes, April 21, 2000, p.4)
When speaking of the monastery in Vizovice, listeners generally envision the local regular hospital of the Hospitaller Brothers (Milosrdních bratří). This institution is renowned for its exemplary patient care. However, few today recall the monastery's more significant medieval predecessor. This predecessor stood on a low hill overlooking the Lutonin River (formerly "Vizovice’s Dřevnice") where the current Vizovice Castle is located.
Founding of the Monastery
In 1261, Smil of Střílky (brumovský kastelán – castellan of Brumov) and his wife Bohuvlasta founded the monastic complex. Legend has it that Mr. Smil, while riding through a local thicket on horseback, was deeply immersed in sorrow over his childless marriage. Suddenly, he was captivated by a beautiful wild rose (šípková růže). He plucked the rose and hid it in his saddlebag for his wife. However, upon arriving at Brumov Castle, he discovered the rose was missing from his luggage. The next day, he returned to the same spot and, to his surprise, found the flower exactly where he had previously plucked it. Interpreting this as a divine sign, Smil and his wife established the monastery at the site of the rose bush. To commemorate this extraordinary event, they aptly named it "Rosa Mariae" – Mary's Rose (Rosa Mariae).
The Golden Age
To establish the monastery, monks from the Cistercian Order (řád cisterciáků)—known for their diligence and industriousness—were called upon. Adhering to the motto “ora et labora” (“pray and work”)1, they diligently improved the surrounding landscape. Under their stewardship, new fields, ponds, mills, and other estates were developed on the entrusted land, as well as entire villages. Notable among these are Jasenná, Bratřejov, Pozděchov, Prlov, Leskovec, Val. Polanka, the now-extinct Svěradov, Rybník, and perhaps Lužná. Many newcomers, both local and from afar, found a new home, livelihood, and spiritual care in what later became known as "Valašsko" (Wallachia)2.
The foundational monastic territory established by Smil of Střílky stretched compactly from Želechovice in the west to Polumný across the Senice River. To the north, it extended from Slušovice into the present-day area of Vlachovice. Smaller outposts of the monastery were located in Uherský Brod, the Chropyně region, and Brno’s Líšeň, among others in Moravia. Noble neighbors also contributed to the foundation. Notably, Vilém of Hustopeče (Vilém z Hustopečí), lord of the central Podřevniček area, donated lands including Zádveřice, Lípa, and half of Želechovice to the monastery. Another noble, Petr of Slopné (Petr ze Slopného), along with his brothers, gifted a portion of Slopné. The contemporary King Přemysl Otakar II confirmed the foundation as the supreme landowner, freeing the monastery from tax (berň) duties and granting its administrators jurisdictional rights over their domain (hrdelní soudní pravomoc).
Support from Powerful Feudal Lords
Support and protection from powerful feudal lords also provided the monastery with physical security. In an era where “might makes right” often prevailed, the fear of armed secular power ensured the monastery’s uninterrupted growth and the maintenance of its property.
After the deaths of Mr. Smil and King Přemysl, the monks found additional influential supporters in the lords of Obřany and the local district administrator, Oldřich of Hradec. Notably, on August 21, 1298, Oldřich confirmed the donation of the remaining half of the village Slopné, which the monastery had already inherited through the bequest from Petr of Slopné. Similarly, in 1321, Jaroslav of Částkov gifted six łans (a traditional unit of land measurement) in Zlámance to the monks with the wish to be buried in the monastery. However, this period of prosperity came to an end as the Cistercians of Vizovice began to face looming property disputes.
The Age of Conquerors
The extensive land holdings of the Cistercian monastery Rosa Mariae, also known by its founder’s name Smilheim, aroused envy and attracted usurpers. Surprisingly, the first property dispute involved the local monks and their mother monastery in Velehrad (Velehradský). The contested subject was the village of Plešovec near Kroměříž, leading to a legal proceeding. With both parties’ agreement, the general chapter (generální kapitula) sent Jan, the abbot of the Plasy monastery near Prague, to investigate the legal claims on-site. He delivered a judgment ruling that Plešovec belonged to the Velehrad monks. However, the objectivity of this assessment is questionable since the trial was held on the grounds of the Velehrad monastery itself. Nonetheless, the Vizovice monastery’s abbot Valter (opat Valter), prior Dětřich (převor Dětřich), and other representatives submitted to the unfavorable verdict in January 1306.
They did not yet foresee the devastation awaiting their earthly abode. Within ten years, units of the Hungarian magnate Matúš Čák, “lord of Váh and the Tatras” from nearby Trenčín, plundered and ravaged the Vizovice Smilheim thoroughly in 1314, effectively necessitating its relocation to a completely different inland site, as far as possible from the Hungarian borders. The general chapter in the French city of Citeaux (Citéaux – the Cistercian mother house) opposed these intentions and worked towards its restoration. A substantial influx of funds was achieved by granting forty-day indulgences by the bishops in 1327 through Enoch.
In the mid-1450s, Martin of Štěpánov secured an annual payment of half a hryvna (32 groschens) for the local monks at the Štěpánov mill and tavern. This was intended to repay four hryvnas that the monastery had received in his father’s will (from Mikuláš Šenk) for the salvation of his soul and his relatives. However, this marked the end of hopeful times. The cycle of property disputes, seemingly without end, began to turn. Moreover, the holders of the foundation rights to the monastery, the lords of Obřany, died out at the beginning of the 14th century. Their relatives, descendants of the founder’s younger brother Kuna, the lords of Kunštát, had not yet assumed the responsibilities arising from acquiring the foundation rights.
During the Hussite Times
The monastery struggled even more during the tumultuous Hussite times (husitských časů – early 15th-century religious wars in Bohemia). As early as 1418, some neighboring nobles raided and looted the monastic buildings. Today, this may seem unbelievable, but during those turbulent times, the monks were taken under the protection of a decisive Hussite, Boček the Younger of Kunštát. Conversely, the Cistercians incurred damages from their own religious side. Thus, the sovereign defender of papal interests, the Roman King Sigismund (Zikmund), seized their properties Chropyně and half of Zářiče in 1421 to Peter of Sovinec. The following year, at the request of Abbot Martin, he revoked this decision but under the condition that the indebted monks themselves repay the pawn value of 600 grošes. Presumably in retaliation for the Catholic Šternberks' failure to honor their pledge, Mr. Boček (1424) stormed their possessions in Lukov and thoroughly looted them.
However, the powerful Šternberks called upon religious fanatic Jan Železný, the Bishop of Olomouc. Kunštát, militarily empowered, confronted them near Slušovice. They only succeeded in repelling their attack by sheer force. That night, Boček secretly retreated to the monastery, leaving a garrison there for its protection. From there, he fled to safety at Brumov Castle. The enraged locals burned unprotected Vizovice and would have destroyed Smilheim itself had Abbot Boček not mediated a stipulated truce with the abbot of Vizovice.
Even the end of the Hussite wars did not bring the monks the desired relief. The monastery had to engage in legal disputes over some small properties (with Peter of Konice over Lovčice, with Michal called Rot over the Slatina field, with Kuna of Kunštát over Velká Lovčice, with Ondřej of Kobylník over the Telnice River and adjacent forests and meadows, etc.). The monastery lacked a powerful patron, especially during the 1440s when the unscrupulous Hungarian robber Pangrác of Sv. Mikuláše (Pangrác ze Sv. Mikuláše) settled in the neighboring castles of Světlov and Sehradice. To mitigate the effects of hard times, the Cistercians tried to pawn monastery property. In 1442, they pawned the village Šanov to Jan Popovský, in 1450 sold the manor and tavern with brewing rights to Bartoň of Ubla, and in the same year, lost a third of the plowlands at Chropyně to them. In 1455, they pawned the then-deserted village of Chrastešov to Jan Koberka and his wife Káča, and also the lands in Březolupe and Zlámance to Petr Roman of Zlín. On November 19, 1460, Abbot Matěj and the monastic convent borrowed 30 gold coins from the Vizovice lay brother Jan to redeem one of the pawned estates. It is hard not to smile when reading that despite described hardships, the monks in an addendum did not forget to mention allowing free access to the spa delight.
Mortal Agony
In the 1460s, a number of nobles on both sides of the Moravian-Hungarian border were boosting their treasuries through robberies. The head of this notorious group was the Holešov holder Matouš of Šternberk and Lukov. Despite threats from the Hungarian King Matthias Corvinus himself, they felt secure. However, in 1466, a rift occurred among them. Václav Bělík of the present-day Slovakian Lednica Castle conducted a devastating raid on eastern Moravia. The wrath of the attackers particularly affected the Vizovice monastery. According to the monastery’s own records, even during the Hussite wars, its properties had not suffered such damage. This was likely the main reason why the following year, King George of Poděbrady entrusted the monastery to Hussite magnate Jan Jičínský of Cimburk for care and repairs. King George wrote on March 12, 1468, that Smilheim and its properties were pledged to Jan Jičínský for his proven loyalty. Possibly through Jan Jičínský, the monastery regained the villages of Slopná and Drnovice.
By that time, Moravia was still embroiled in the Czech-Hungarian wars. In their final closure, ten years later, the monastery was found in a ravaged state, and almost all its estates had been divvied up among the pawning holders. In extreme desperation, the last Vizovice abbot Beneš sought support once again from the lords of Kunštát. However, they lost interest in restoring the ruined monastery after an agreement on December 7, 1483, to transfer the pawning rights to Ctibor of Tovačovský of Cimburk. At that point, the Velehrad monks stepped in with claims on the Vizovice monastery. However, the Moravian regional court in 1493 confirmed the transfer of all property rights of Smilheim to Jan and Boček Kuna of Kunštát instead of other lords of Kunštát.
This definitively closed the existence of the eastern Moravian sacral object (monastery). However, the cultural and spiritual heritage survived. The municipalities that Vizovice monks founded or developed remain our homes to this day. And the message of redemption from sin through the sacrifice of God's son, Jesus Christ, which they disseminated here, continues to bring comfort and determination into the hearts of those who truly long for a life of love, truth, and justice.
Key Terms Explained:
- Klášter: Monastery—a religious community of monks.
- Řád cisterciáků: Cistercian Order—a Catholic monastic order known for its strict adherence to the Rule of St. Benedict, emphasizing manual labor and self-sufficiency.
- Ora et labora: Latin for “pray and work,” the Cistercian motto emphasizing the balance between spiritual activities and manual labor.
- Generální kapitula: General Chapter—the governing body of a monastic order, responsible for making major decisions and policies.
- Fundace: Foundation or endowment granted to the monastery, often in the form of land or privileges.
- Brumovský kastelán: Castellan of Brumov—a title referring to the governor or manager of Brumov Castle.
- Citéaux: The French town of Citeaux, the birthplace and mother house of the Cistercian Order.
- Berň: Tax or tribute that monasteries were often exempted from by royal decree.
- Husitských časů: The Hussite Times—a period in the early 15th century marked by religious wars in Bohemia, following the teachings of Jan Hus.
- Łan: A traditional Slavic unit of land measurement, varying regionally but generally equivalent to several hectares.
- Rosa Mariae: Latin for “Mary’s Rose,” the name given to the monastery symbolizing its religious foundation.
- Valašsko: Refers to the Wallachian region, an area in the eastern part of the Czech Republic associated with Wallachian (Vlach) settlers.
Footnotes