Skip to content
TheChatArchiveThe Chat Archive
o1-mini-2024-09-12· OpenAIAi2 WildChat-4.8M (AI2)

I want you to act as an English translator, spelling corrector and improver. I will…

  1. User

    I want you to act as an English translator, spelling corrector and improver. I will speak to you in any language and you will detect the language, translate it and answer in the corrected and improved version of my text, in English. I want you to replace my simplified A0-level words and sentences with more beautiful and elegant, upper level English words and sentences. Keep the meaning same, but make them more literary. I want you to only reply the correction, the improvements and nothing else, do not write explanations. ### Období od 13. století do poloviny 17. století

    Z první poloviny středověkého údobí nemáme o naší obci (kromě údajů ve zmíněné zakládací listině kláštera Smilheimu) žádných zpráv. Za vlády Přemysla Otakara I. se stala Morava v roce 1197 markrabstvím a lénem knížete českého. Od tohoto roku se vyvíjela do jisté míry samostatně, prakticky až do bitvy na Bílé hoře v roce 1620. V průběhu tohoto období byla Morava obvykle propůjčována českým králem mladším členům panovnického rodu nebo příbuzenstvu panovníka. Můžeme však předpokládat, že i v našem kraji a obci se projevil vliv vlády Přemysloveů, a to zejména osídlováním okolních hornatých oblastí a zakládáním nových osad, což bylo podporováno jak za vlády Václava I., tak zejména za vlády Přemysla Otakara II. V této době byla založena i celá řada obcí v prostoru blízkého hornatého Slavičínska (10). Po vymření rodu Přemyslovců se v roce 1310 ujal vlády v českých zemích rod Lucemburků, zastoupený Janem Lucemburským, manželem poslední Přemyslovny Elišky. V roce 1314 vpadl na Moravu a rovněž na Vizovicko uherský šlechtic Matouš Trenčanský, který pustošil nejen klášterní budovy a jiné církevní statky, ale i obytná stavení a dobyl i celou řadu hradů. Nakonec musel přispěchat na pomoc moravské šlechtě sám král Jan Lucemburský, který vytlačil Matoušovo vojsko z Moravy do Uher. Po smrti Karla IV. v roce 1378 se vlády ujal jeho syn Václav IV. V tomto období se utužuje poddanství. Největším feudálním pánem v zemi byla církev, která zavedla i prodávání odpustků. Dochází k vyhrocování rozdílů mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva. Tuto situaci otevřeně kritizoval a odsuzoval mistr Jan Hus. Husovy myšlenky byly v českém lidu hluboce zakořeněny a šířily se dál zejména po jeho upálení v roce 1415.V našem kraji hlásal Husovy názory kněz Tomáš z Vizovic a zdejší lid k tomuto učení velmi přilnul. Pod vedením Tomáše z Vizovic přepadl a zničil v roce 1418 klášter ve Vizovicích. Vizovice se dostaly do držení jednoho z věrných přívrženců husitství Bočka z Kunštátu (19). Vypráví se, že v roce 1423 byl v našem kraji i Jan Žižka. Procházel patrně i přes Zádveřice a dostal se až k Vizovicím. Když se k nim blížil, neviděl před sebe, když se však obrátil dozadu, viděl dobře. To prý mu bylo výstrahou, a proto kázal lidu svému, aby se bral zpět. Jde o historicky nepodloženou pověst, kterou v knize "Okresní hejtmanství holešovské" uvádí na straně 132 při popisu dějin obce Provodov vizovický učitel Eduard Peck (80). V roce 1424 došlo k bitvě u Slušovic mezi husitskými vojsky Bočka z Kunštátu a vojsky olomouckého biskupa Jana Železného. Boček byl nucen ustoupit a ztratil nakonec Vizovice i Brumov. Po husitském revolučním hnutí, resp. po vyhlášení úmluv basilejských, kompaktát, náležela většina obyvatelstva našeho kraje ke kališníkům. V rukou šlechty se soustředil značný pozemkový majetek, zatímco moc církve. upadla. Náš kraj tenkrát trpěl loupeživými nájezdy; nebezpečnými ohnisky byly hrady Sehrad (Engelsberg) a Starý Světlov, odkud byly podnikány loupežné přepady do blízkého i vzdáleného okolí (19). Ještě horší následky měly pro náš kraj války česko-uherské, které vedl král Jiří z Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvínem v druhé polovině 15. století. V roce 1469 dobyli Uhři např. Brumova a Lukova a zpustošili mnoho vesnic na Brumovsku, Vizovicku a Holešovsku. Zda byly postiženy i Zádveřice, nevíme. V důsledku těchto válek, které skončily až po smrti Matyášově v roce 1490, se v našem kraji velmi snížil počet obyvatelstva. Opuštěné usedlosti ve zpustošených vesnicích zabrala vrchnost a snažila se využít i dosud neobdělávané horské půdy. V tomto období přicházeli na Moravu ze sousedního Slovenska a Těšínska i první pastevci, valaši. Slechta získala převahu nad městy, a aby co nejvíce využila veškeré půdy, začala již koncem 15. století na některých panstvích probíhat pasekářská kolonizace a podporovalo se již zmíněné pastevectví. V 16. století došlo na Moravě po období neustálých válek konečně k uklidnění. Morava byla vyhlášena "co ráj svobody náboženské, ale i jiných svobod zemských". V literatuře jsou popsány i případy, kdy poddaní z Čech utíkali na Moravu, a to i na panství vizovické (6). V průběhu 16. století si na Moravě zakpovala panství uherská vrchnost, která podporovala usazování pastevců na svých panstvích. Vizovické panství koupil např. r. 1594 uherský šlechtic Emerich Doci z Natluče. Tato cizí šlechta začala na svých statcích provádět tuhou protireformaci, což vyvolávalo v zemi nespokojenost. Navíc byla Morava v té době pleněna tureckými vpády, jež se téměř každého roku opakovaly. Rovněž císařští vojáci, jimž nebyl vydáván žold, zemi plenili a drancovali. Začátkem 17. století (r. 1605) vypuklo v Uhrách povstání Štěpána Bočkaje, který byl kalvinistou a s protestantskými hajduky počal bojovat proti císaři. Následky tohoto povstání byly pro Moravu a zvláště pro Vizovicko velice smutné, neboť při vpádech bočkajovců byla značná část obyvatelstva budto pobita nebo zavlečena do zajetí (19). Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 (v níž Moravané téměř do jednoho padli) byla veškerá práva a privilegia moravských stavů zrušena a císařským pověřencem na Moravě se stal kardinál Dietrichštejn. Další osudy Moravy po roce 1620 jsou stejné jako osudy Čech (6). Třicetiletá válka naši zemi značně vyčerpala. V jejím průběhu došlo k celé řadě soudů a konfiskací majetku. V letech 1625-1636 byla v zásadě provedena rekatolizace země, která vyvolala velké emigrační hnutí a s ním nové majetkové, společenské a národnostní přesuny v moravské společnosti (41). V roce 1651 byl vydán císařský rozkaz, aby nekatoličtí kazatelé, kdekoliv budou dopadeni, byli zatčeni a uvrženi do vězení. Nekatolickým majitelům statků zemských bylo ohlášeno, že ",nemají právo činiti nové vklady do desek zemských, leč by se stali do dvou měsíců katolíky a nebo si ustanovili katolické zástupce". Většina dříve bohaté moravské šlechty zůstala "bez majetku", a pokud neemigrovala, neměla naději zasahovat do společenského dění. Novou majitelkou moravských statků byla většinou šlechta německá, která vytlačila český život jen do vesnic a malých městeček (období temna). Vrchnostem bylo nakázáno, aby "nedrželi úřednictvo a čeleď nekatolickou a také poddaných toho druhu na statcích svých netrpěli". Příkladem rekatolizačních poměrů v naší obci je zpráva o úmrtí Anny Stuchlíčky (14. října 1674) ze "Zadverského mlýna". Poněvadž byla ",luteriánka", byla pohřbena na Bastlovském kopci (19).

    Obyvatelstvo, Valašsko, Valaši, vystěhovalectví

    První písemné zprávy o obyvatelích střední Evropy se nám zachovaly o Keltech (z doby asi 400 př. n. 1. počátek n. 1.), kteří proto bývají někdy označováni přídomkem "historičtí" Keltové (73). Nejbližším keltským hradištěm bylo v našem kraji hradiště na Hostýně, jehož valy ohraničovaly plochu dvaceti hektarů a které bylo is okolím patrně hustě osídleno, neboť se zde z tohoto období nalezla celá řada železných předmětů a rovněž i keltské mince. V průběhu prvé poloviny 1. století našeho letopočtu velká část Keltů z našich zemí odešla. Ustupovali před tlakem Germánů, kteří do Čech a na Moravu pronikali ze severu. Byli to Markomani a Kvádové, kteří, jak lze soudit podle archeologických nálezů, se usídlili hlavně v úrodných zemědělských oblastech našich zemí, kde ještě zůstala i část keltského obyvatelstva (5). Je možné, že již v tomto období začaly na území dnešní Moravy pronikat ojediněle i slovanské kmeny. První písemné zprávy o Slovanech na Balkáně a snad i na našem území jsou podle některých starších údajů (6, 18) již z 2. století n. 1. Další stálý příliv Slovanů ze severovýchodu či severu do západní a jižní Evropy potom způsobil, že v 6. století n. 1. se Slované rozšířili až k řece Sále a Labi a do nejjižnějších částí Balkánského poloostrova. Germáni byli z těchto oblastí většinou vytlačeni (18, 5). V otázce postupu Slovanů na západ a zejména v otázce jejich příchodu do našich zemí existuje však dosud mnoho nejasného (59). O Moravanech, tj. o lidech, kteří žili podél řeky Moravy, se poprvé dovídáme v Letopisech franckých z roku 821. Tímto jménem byli později nazýváni i ostatní obyvatelé žijící na okolních územích (6, 18). O obyvatelích Zádveřic jsme v písemnostech nalezli zmínku až z první poloviny 16. století. V pühonu z roku 1512 se píše o nějakém Petrovi ze Zádveřic; v půhonu z roku 1528 "pohnala paní Eliška z Kamenné Hory pana Hynka ze Zdenína a na Ořechovém, že koupil desky od Jiříka a Jíry fojta, lidí ze Zádveřic, a tu sumu že zaplatit nechce"; téhož roku žalovala paní Eliška pana Jiříka Tetaura z Tetova a na Zlíně, že "rozkázal obstaviti Matějovi Kalinovi ze Zádveřic půl desáté měřice žita v Zlíně". V půhonu z roku 1546 se zase hovoří o Mikulášovi, jenž býval fojtem v Zádveřicích (19). Z dopisu Bohuslava Buriana Janu Hejdovi z 3. 11. 1960 se dovídáme, že Bohuslav Burian nalezl v knize svatebních smluv města Hranice A 14/2 v zápisu z roku 1584 jména zádveřických občanů Václava Zádveřického, jako svědek je uveden Mikuláš Zwik z dědiny Zádveřic (mohl by to být také Hwik). Dále je zde úmluva mezi manžely Martinem Klimeškovým ze Zádveřic a Zuzanou. Roku 1604 je zde znovu zapsána smlouva Václava Zádveřického ze Zádveřic s Dorotou z Podhoří. Prvním jmenným seznamem usedlých v naší obci je až Panský urbář z roku 1585. V literatuře se obvykle uvádí, že v tomto roce bylo v Zádveřicích 38 usedlostí, a to jedna rychta, 20 pololánů (půllánů), 7 čtvrtlánů (čtvrtí) a 10 podsedků. V urbáři je však zapsáno 39 majitelů (tento rozdíl je způsoben tím, že na jednom z podsedků bydlely a hospodařily současně dvě rodiny) Jan Zichů, Václav Pešků, Jira Kalinů, Jira Michalků, Vavruš, Jan Holásek, Jira Panských, Vaněk Berků, Jan Poláků, Jira Berků, Jira Pozdichovský, Mikuláš Rybů, Martin Mlynářů, Jira Mlynářů, Vávra Sukup, Vašek Michalů, Jan Bílků, Filip Vrla, Jan Lapšů, Daněk Filatů, Václav Kalinů, Martin Holejch, Bartoň Bílků, Jakub Berků, Adam Juráků, Václav Ryba, Adam Hotovců, Macek Janů, Václav Trčalů, Jíra Holík, Martin Kobelka, Toman Kovář, Jiřík Janů, Mikuláš Holý, Staněk Klimentů, Martin Pozdichovský, Jakub Bílků, Daněk Struhalů, Martin Čakařík. V období třicetileté války žilo v Zádveřicích 44 rodin. Svědčí o tom soupis poddaných z naší obce, kteří se měli po porážce valašského povstání, jehož se zúčastnili, dostavit dne 9. února 1644 k vrchnosti (viz kapitola IV). Události třicetileté války postihly především poddané rolníky, jejichž počet se v důsledku válečných útrap značně snížil. Celá řada usedlostí nebo i celých vesnic byla zničena. V roce 1656 bylo na území Moravy 27 % domů pustých a 23% polí nebylo obděláváno. Tato situace se projevila i v Zádveřicích, kde bylo ve zmíněném roce 1656 z 38 gruntů asi 13 pustých, na nichž se postupně usazovali noví hospodáři. Majitelé některých usedlostí zůstali pravděpodobně v důsledku válečného dění bez dědiců, a tak mnozí z nich své grunty, které již pro své stáří nemohli obdělávat, v průběhu šedesátých let 17. století rovněž opouštěli (63); dochází tedy i v naší oblasti ke značnému pohybu obyvatelstva. Je pravděpodobné, že v tomto období přišla do naší obce i většina dnešních zádveřických rodů. Předpokládáme, že tyto rody přicházely převážně z nejbližších rovinných oblastí Moravy, které byly nejvíce vystaveny válečným akcím. Kopcovitý a zalesněný terén v blízkosti naší obce poskytoval na rozdíl od bezlesých rovinných oblastí obyvatelstvu dobrý úkryt v průběhu vojenských tažení, která byla v té době tak častá. K majitelům gruntů v Zádveřicích v roce 1656 patřili: Daniel Holíků, Jan Person, Václav Brabenec, Jan Sovka, Mach Adamů, Jira Kobalka, Martin Kubička, Daniel Verla, Václav Vařák, Mikesko, Jan Holých, Jura Vozar, Daniel Brabanec, Václav Trčal, Jiří Plašek, Mikl Stiepanů, Václav Vačků, Matěj Plašek, Jan Štěrbíček, Daniel Sochořík, Václav Bříšků, Daniel Kotersyk, Jan Stiepan, Jura Kunšich a Martin Persun (63). V písemnostech z období třicetileté války se poprvé setkáváme s pojmy "Valaši" a "Valašsko". Otázky, kdo to jsou Valaši a co je to Valašsko, patří mezi témata, o nichž se v naší historické, lingvistické a etnografické literatuře úporně diskutuje již více než sto let a ještě i v současné době zastávají specialisté z jednotlivých oborů zcela protichůdné názory i na řadu základních otázek. Nebudeme se proto v této práci zabývat podrobnějším rozborem uvedených problémů, neboť je jim věnována obsáhlá literatura (78, 111, 14, 65, 11, 58), ale zmíníme se zde pouze o nejnovějších závěrech v dané problematice, a to zejména o těch, které ve své knize uvádí J. Stika (105). Termín "Valaši" ve smyslu etnografické skupiny obyvatelstva pochází z písemností z roku 1627, v nichž se hovoří o rolnických povstalcích z východní Moravy, bojujících pod jménem Valachů" (41). Názvu "Valašsko" poprvé užili vojenští a političtí činitelé v roce 1643. Na proticísařské straně to byl švédský maršál Torstenson a na císařské straně plukovník císařského vojska J. V. Podstatský a spolu s ním i moravský zemský tribunál (84, 65, 28). Ve všech případech šlo o tvar "Valachey" s nepatrnými pravopisnými obměnami. Počátky etnografického regionu Moravské Valašsko spadají do 16. století, kdy dochází i k osídlování horského území, ke kolonizaci horských údolí a k pasekářské kolonizaci. Sem, do nejhornatější části kraje, přicházejí v 16. a 17. století valašští kolonisté, pastevecký lid slovenské, ale též polské a ukrajinské, výjimečně snad i rumunské národnosti. Jejich technika chovu dobytka způsobila přelom v hospodářském využití rozsáhlého horského území. Časem se usazovali v nově budovaných horských vsích a na pasekách, začali obdělávat půdu, až se posléze smísili s domácím obyvatelstvem a přijali mnohé z jeho způsobu života. A naopak, starší zemědělské obyvatelstvo se naučilo salašnickému hospodaření a přijalo od valašských kolonistů další znalosti a praktiky potřebné pro život v horách, a mimo to i mnoho z folklóru a lidových zvyků. Asimilace obou kolonizačních vrstev představuje jeden z hlavních komponentů vzniku regionu. Výklad pojmů Valaši a Valašsko odráží tedy složitosti asimilačního procesu i osobité postavení valašského lidu v moravské kultuře. Na samém počátku valašské kolonizace se na východní Moravě názvem Valach rozuměl valašský kolonista, později, po asimilaci s domácím obyvatelstvem, se názvu Valaši užilo pro všechny chovatele ovcí v horských vsích, na které se vztahovalo valašské právo. Poněvadž tito osadníci v horských vsích převažovali, přešlo označení Valaši na všechno "horalské" obyvatelstvo vůbec. Název Valašsko (Valachy) byl pak jen logickým dovršením tohoto vývoje (105). Lid horských oblastí při styku s nevalašským obyvatelstvem přijímal označení Valaši a v určitých situacích se snad, z důvodů orientačních, za Valachy i hlásil. O nějaké hrdosti nebo blízkém vztahu k tomuto označení však nemůže být ještě například v 18. století ani řeči (105). K historickému jádru Valašska, které bylo charakteristické rozvinutým salašnickým hospodařením, patřilo v 17. a 18. století panství hukvaldské, krasensko-rožnovské a vsetínské, resp. jejich hornaté východní části. V 19. století salašnictví upadalo a hlavními rozlišujícími momenty se staly složky lidové kultury, především kroj, někdy i dům, způsob hospodaření apod. Hranice Valašska se podle těchto znaků rozšířila dále na západ a zejména na jih, na Valašskokloboucko a Vizovicko. Koncem 19. století se i na Valašsku odkládá lidový kroj a postupně zanikají i ostatní diferenční znaky lidové kultury. Důležitosti nabyl dialekt jako jeden z nejcharakterističtějších znaků kulturní diferenciace v našem století. Podle tohoto kritéria ustoupilo z jádra regionu jeho severní území, bývalé panství hukvaldské. Obec Zádveřice, podobně jako Lípa, Klečůvka, Kostelec či Štípa, náleží k okrajovému území jižní hranice Valašska. Od obyvatelstva v sousedních Vizovicích se naši předkové lišili v minulosti například lidovým krojem (53). Druhým nejstarším urbářem z vizovického panství je Panský urbář z roku 1660, v němž jsou u jednotlivých usedlostí obce Zádveřice zapsáni majitelé Jiřík Plašek, Matěj Plašek, Daniel Holíček, Jan Persounů, Anna Brabenčička, (pusté Bělkovské), Martin Vozarů, Václav Holíků, Jan Štěrbík, Mikoláš Vrlů, Jan Brabenců, Martin Adamů, Mikoláš Mikšánek, Jan Kobalků, Jan Štěpaníků, Jan Novosadík, Václav Mikesků, Daniel Vrlů, Jira Mikoláštíků, Václav Adamů, Mikula Mikesků, Jiřík Holých, Jiřík Vozar, Václav Syrových, Daniel Brabenee, Mikoláš Štěpánů, Jakub Kovář, Jan Vrlů, Václav Trčalů, Václav Macha Adamova, Mikoláš Stuchlík, Václav Berkův, Daniel Bochořík, Václav Kolář, Václav Bryšků, Daniel Kotrsiků, Tomáš Pomykalíků, Martin Persounů. Dalším seznamem majitelů usedlostí v naší obci ze 17. století je Lánový rejstřík z roku 1670; v tomto roce bylo v Zádveřicích celkem 38 usedlostí a jako majitelé byli zapsáni: Jan Holíků, Martin Vozařík, Mikuláš Bravenec, Pavel Stěrbík, Václav Adamů, Jan Holých, Jan Štěpanů, Václav Mikesků, Václav Vrlů, Jura Trčkalův, Jan Mikeščík, Jura Holých, Jan Vozar, Václav Surovík, Martin Babirad, Martin Trčal, Václav Plašek, Jan Person, Jan Verlů, Jura Kučera, Martin Brabenec, Martin Plašků. Tomáš Míšů, Daniel Mikešků, Jan Trnavský, Jan Job, Marek Mikuláštíků, Jura Kovalka, Mikoláš Mikeščik, Václav Holýků, Mikuláš Person, Jakub Kovář, Jan Syrových, Martin Ventrčil, Daniel Mokroš. Tři grunty, tj. po Janu Novosadovi, Lukášovi Vanků a Janu Sustkovi, byly v roce 1670 pusté (63). Koncem 17. století byly u obyvatelstva naší obce již vedeny matriční zápisy o narození, oddání i úmrtí. Zádveřice náležely v té době k farnosti vizovické; vizovické matriky (psané asi od roku 1667) však byly ztraceny, a proto první matriční údaje o obyvatelích naší obce pocházejí až ze začátku 18. století z matrik farního úřadu ve Zlíně (zhruba od roku 1723). Z roku 1739 pochází další urbář panství Vizovice; jako majitelé gruntů v Zádveřicích jsou v něm uvedeni: Jura Vrlíček, Martin Kudláček, vdova Hurtova, Macek Vašků nebo Holbů, Václav Stuchlík, Jura Hotový, Jan Holíků, Jan Sevců, Václav Kučera, Jan Ventrča, Štěpán Kubičků, Jura Pšenčík, Macek Elšů, Jan Macků neb Holých, Václav Danků, Daniel Hurtů, Jan Zetků, Adam Spaňhel, Kuba Starý, Václav Trčalů, Christian Pagač, Martin Zetků, Jura Kubin, Jan Vožer nebo Štěrbů, vdova Stefčena, Mikuláš Mikeštíků, Štěpán Holých, Martin Holba, Václav Roman, Václav Nedbálek, Jura Nedbálek, Martin Vrlíček, vdova Bravencova, Pavel Mozala, Mikula Štěrba, Martin Dodaja, Jan Macků neb Holých (s bratrem), Macek Svadlenů, Mikuláš Petrů neb Mikšánek, Macek Janků, Václav Plašek, Mojžiš Mikeska, Tomáš Fridrišek, Jan Zelezník, Jura Vrlů, Jura Dražina, Macek Kučera, Václav Kudláček, Jura Daňků, Jan Kratina, Václav Sebesta, Jan Bočan, Václav Kučera, Jura Zelezník, Macek Plška, Jura Slyša, Mikuláš Holík, Ovčák Téchlovský, Václav Holota, Martin Rafaj, Martin Jurčů, vdova Margeta Vavřičena, Josef Brfa, Jura Hajdušek, Petr Sochora, Martin Kratina, Jan Košina, Václav Jobek, Jura Pšenčík, Pavel Persun, Pavel Vrlíček, Martin Plšek, Martin Stuchlík, Mikuláš Kudláček, Jakub Starý, Václav Roman, Jan Kučera, Macek Plšků, Pavel Doležal, Jakub Pagač, Vavra Hustý, Jan Pavlů, Tomeš Sevců, Jan Sevců, Jan Rafaj a Jan Vrlíček. V urbariální fasi z roku 1775 jsou zapsána jména majitelů usedlostí v Zádveřicích v roce 1749 a 1775. Dále jsou zde poprvé uvedena i popisná — čísla domů. V následujícím seznamu uvádíme majitele z roku 1749, potom majitele v roce 1775 a nakonec popisné — číslo domu: Štěpán Petrů — čili Mikeska (rychtář) Štěpán Petrů — čili Mikeska (rychtář) — č. p. 9; Václav Blaschek — Martin Blaschek — č. p. 5; Václav Kutchera — Václav Kutchera — č. p. 39; Václav Hollich — Martin Hollich — č. p. 40 (133); Jan Pschenczik — Jan Pschenczik — č. p. 41; vdova Štěrbkin — Jiří Mltčák — č. p. 48 (47); Jiří Mikeska — Jan Mikeska — č. p. 51 (149); Nikol Hollig — Václav Mikschanek — č. p. 58; Stěpán Mikeska — Stěpán Petrů — č. p. 59 (22); Jakob Vaschků — Jan Trubelík — č. p. 61 (117); Jura Vrla — Josef Vrla — č. p. 62 (35); Nikol Vrla — Josef Petraschek — č. p. 42; Jiří Kuczera — Jan Kučera — č. p. 63 (122); Martin Hurta — Jan Hurta — č. p. 64 (29); Jura Petrů — čili Mikeska Jura Petrů — čili Mikeska — č. p. 65 (38); Anna Jurczova — Jan Jurča — č. p. 66 (52); Nikol Skovajsa — Martin Skovajsa — č. p. 68; Václav Holota — Jan Persun — č.p. 69 (151); Jiří Daňků — Jiří Rafaj — č. p. 70; Martin Mikeska — Jiří Mikeska — č. p. 71 (27); Martin Vrlíček — Martin Nedbálek — č. p. 73 (74); Martin Trčál — Martin Sebesta — č. p. 74; Martin Stěrba — Jan Rafajč. p. 44 (144); Nikol Dupal — Matěj Důpalč. p. 45; Václav Jobek — Václav Kudláček — č. p. 46; Jan Ventrček — Jan Ventrček — č. p. 50; Jan Kudláček — Martin Rafaj — č. p. 60; Jakub Lomica — č. p. 2; Václav Dražina — Josef Baletka máš Kudláček máš Lomica — č. p. 72; Martin Rafaj — Pavel — č. p. 6; Matěj Zegtků — Matěj Zejtků — č. p. 7; Václav Stuchlich — Jan Vrlíček — č. p. 8; Jakub Pagáč — Franc Sišák — č. p. 36; Pavel Pšenčík — Pšenčík — č. p. 37; Jan Ventrča — Jan Ventrča — č. p. 49; Tomáš Vozar — Martin Sevců — č. p. 55; Václav Persun — Josef Persûn — č. p. 1; Václav Kubiček — vdova Kubičková — č. p. 122; Nikol Hollich — Matěj Mikeska — č.p. 52; Jan Vavřík — Martin Hovězí — č. p. 106; Simon Sizulin — Simon Sizulin — č. p. 31; Matěj Holba — Jiří Zůrek — č. p. 100; Jan Spaniel — Matěj Spaniel — č. p. 123; Martin Stuchlij — Jan Stuchlij — č. p. 125; Josef Brhlač — Josef Brhlač — č. p. 92; Martin Kudlaček — Tomáš Kudlaček — č. p. 93; Jiří Kudlaček — č.p. 94; Jiří Mozola — Jiří Mozola — č. p. kol Kudlaček 95; Martin Kučera — Jan Ječmenka — č. p. 102; Nikol Pagatsch — Jiří Hnilica — č. p. 19; Václav Kučera — Matěj Kučera — č. p. 21; Václav Nedbálek — Václav Nedbálek — č. p. 105; Jan Košina — Jan Košina — č. p. 107; Jiří Vrlíček — Tomáš Hurta 111; Václav Sebesta — č. p. 28; Tomáš Fridrišek — Jakub Fridrišek — č. p. Nikol Brabenec — č. p. 118; Nikol Brabenec — Matěj Elšů — č. p. 126; Jan Ševeů — Jan Rafaj — č. p. 98; Jan Holba — Jan Holba — č. p. 4; Pavel Persun — Martin Kovář — č. p. 30; Josef Krnia — č. p. 1; Jan Mikeska — Jan Brtia Matěj — Kunia Kudláček — č. p. 29; Jakub Třaska na — č. p. 83; Václav Dainku — Jakub Třaska — č. p. 12; Václav Košič. p. — č. p. 78; Josef Vrlíček — Nikol — č. p. 115; Vávra Hustý — Kašpar Jeřábek — č. p. 24; JiVáclav Vrnožilek — č. p. 43; Jan Rafaj — Martin Satraza — č. p. 97; vdova Štepkova — vdova Lomicova — č. p. 3; Matěj Plšek — Tomáš Košina — č. p. 90; Josef Mikesch — Jiří Brtia — č. p. 25; Martin Elšik — vdova Elšíková — č. p. 23; Jan Holich — Jan Daniek 54; Pavel Košina — Václav Holbač. p. 53; Pavel Elšík — Václav Jurčík Vitovski — č. p. 96; Jan Plašek — Jiřík Tomanec Václav Holbých — č. p. 35; vdova Šiškinova ří Mikšánek — Jiří Mojžíšč. p. 17; Jan Vozar — Tomáš Mika — č. p. 18; Nikol Hotový — Jiří Pilíšek — č. p. 14; Josef Brtia vdovec — Tomáš Stefka — č. p. 10; Pavel Vrlíček —Jan Trtěkal — č. p. 26; Jan Kratina — Václav Mikeskač. p. 52; Jura Železník — Nikol Huria — č. p. 11; Jan Elšík — Jan Kudláček — č.p. 77; Jura Kudláček — Martin Ventrček — č. p. 79; Martin Baletka — Nikol Tomečku — č. p. 104; Jan Stěrba — Christian Sebesta — č. p. 98; Jan Brhláč — Jiří Brhláčč. p. 114; panská hospoda — č. p. 38 náležela v roce 1775 k panským domům nájemci se na ní střídali. V některých případech je za domovním — číslem uvedeno v závorce ještě další — číslo domu. Majitelé v závorce uvedených domovních čísel, která byla přidělována novým domům v období po roce 1775, měli v počátcích obvykle nějaký vztah (např. rodinný, smluvní atd.) k majitelům základního domovního čísla. Pokud se týká zádveřických příjmení, předpokládáme na základě prostudovaných archívních materiálů, že mezi nejstarší patří příjmení Holík či Holý nebo Holejch či Holých a Vrla; mezi stará pak Brabenec či Bravenec, Macek, Mikeska, Mikeščík, Mikšánek, Persun a Plašek. K velmi starým příjmením se dají přiřadit i příjmení označující povolání, např. Kovář, Kolář, Mynář či Mlynář atd. U těchto příjmení je však obtížné určit, zda byla dočasným označením osoby, tj. po dobu výkonu řemesla, nebo zda šlo skutečně již o zděděné příjmení po předcích. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že k stabilizaci příjmení došlo až po vydání patentu císaře Josefa II. ze dne 1. listopadu 1780, jímž se ustalují příjmení, upravuje se jejich užívání a stanoví se povinnost je míti (4). Svým původem jsou příjmení stará, často však mohla být vytlačena jinými; ustalování dědičného příjmení probíhalo delší dobu, střídaly se tvary, měnily se koncovky atd. Nelze opomenout ani to, že některé změny v příjmení měli na svědomí i vrchnostenští písaři, kteří byli obvykle nečeského původu a psali příjmení podle poslechu a své pravopisné zvyklosti. Dnešní tvary našich příjmení jsou v podstatě shodné s příjmeními, která naši předkové uvedli, či dali zapsat v letech 1780-1781; někdy tato příjmení neodpovídají příjmení či označení užívanému před rokem 1780. Vyskytuje se to zejména u těch rodů, jejichž početné potomstvo zůstávalo věrno své rodné vesnici. Takové rody se stále rozrůstaly, a proto jeho jednotliví členové, nebo i celé jeho větve byli často pro lepší orientaci označováni i ve vrchnostenských písemnostech různými přízvisky. Názorným příkladem nestálosti příjmení v naší obci v 16. století a příkladem vzniku nových příjmení je zápis v urbáři z roku 1585, v němž se praví toto: . . . na této usedlosti hospodaří dva bratři, Jíra Holík a Mikuláš Holý". Zmíněná přízviska se v naší obci v hojné míře vyskytovala např. u rodu Mikeska, a to zejména v 18. století (např. Petrů čili Mikeska, Štěpánů čili Mikeska, Vašků čili Mikeska atd.), kdy se s nimi můžeme setkat jak matrikách, tak v gruntovních knihách. Údaje o počtu domů a obyvatelstvu v naší obci v průběhu téměř čtyř set let jsou přehledně shrnuty v následující tabulce.

  2. Assistant

    Period from the 13th Century to Mid 17th Century

    We have no records concerning our village from the first half of the medieval period, except for the information found in the aforementioned founding document of the Smilheim Monastery. During the reign of Přemysl Otakar I, Moravia was elevated to a margraviate and a margravial fiefdom under the Prince of Bohemia in 1197. From that year, it developed to a certain degree of autonomy, effectively until the Battle of White Mountain in 1620. Throughout this period, Moravia was typically granted by the King of Bohemia to younger members of the ruling Přemyslid dynasty or to the sovereign's relatives.

    However, we can presume that the influence of the Přemyslid rule also manifested in our region and village, particularly through the settlement of the surrounding mountainous areas and the establishment of new settlements. This was supported during the reigns of both Wenceslaus I and, notably, Přemysl Otakar II. During this era, numerous villages were founded in the vicinity of the mountainous Slavičína region. Upon the extinction of the Přemyslid line, the House of Luxembourg, represented by John of Luxembourg, husband of the last Přemyslid, Eliška, assumed control of the Czech lands in 1310.

    In 1314, the Hungarian noble Matouš Trenčanský raided Moravia and the Vizovice area, wreaking havoc not only on monastic buildings and other ecclesiastical properties but also on residential structures, and conquered numerous castles. Ultimately, King John of Luxembourg had to personally lead an army to aid the Moravian nobility, expelling Matouš's forces from Moravia into Hungary.

    After the death of Charles IV in 1378, his son Wenceslaus IV took over the reign. During this period, serfdom was consolidated. The Church emerged as the greatest feudal lord in the land, instituting the sale of indulgences. The disparities among different social groups intensified, a situation openly criticized and condemned by Master Jan Hus.

    Hus's ideas were deeply ingrained in the Czech populace and continued to spread, especially after his burning at the stake in 1415. In our region, Father Tomáš of Vizovice and the local populace ardently embraced Hus's teachings. Under Tomáš's leadership, the Vizovice monastery was looted and destroyed in 1418. Vizovice came under the control of Boček of Kunštát, a loyal Hussite supporter. It is said that in 1423, Jan Žižka passed through our region. He likely traversed Zádveřice and reached Vizovice. As he approached, he claimed not to see anything ahead, but when he turned back, he could see clearly. This was allegedly a warning, prompting him to instruct his people to retreat. This is an unsubstantiated legend, as recounted on page 132 of Eduard Peck's "District Governorship of Holešov" during the description of Provodov's history in Vizovice.

    In 1424, the Battle of Slušovice occurred between the Hussite forces of Boček of Kunštát and the troops of the Olomouc Bishop Jan Železný. Boček was forced to retreat, ultimately losing Vizovice and Brumov. Following the Hussite revolutionary movement and the declaration of the Basel Compacts, the majority of our region's population adhered to the Calvinists. Significant land holdings concentrated in the hands of the nobility, while the Church's power waned. Our region then endured plundering raids; dangerous strongholds were the castles of Sehrad (Engelsberg) and Starý Světlov, from which brigand raids were launched into nearby and distant areas.

    The situation worsened with the Austro-Hungarian wars led by King George of Poděbrady alongside the Hungarian King Matthias Corvinus in the latter half of the 15th century. In 1469, the Hungarians captured Brumov and Lukov, ravaging numerous villages in Brumovská, Vizovická, and Holešovská regions. It remains unclear if Zádveřice was also affected. As a result of these wars, which concluded only after Matthias's death in 1490, our region's population significantly decreased. Abandoned settlements in devastated villages were seized by the nobility, who also attempted to utilize previously uncultivated mountainous lands. During this period, the first shepherds and Vlachs began arriving in Moravia from neighboring Slovakia and Těšín, as well as the first pastoralists. The nobility gained dominance over the towns, and to maximize land use, shepherd colonization commenced at the end of the 15th century on certain estates, supported by the aforementioned pastoral activities.

    In the 16th century, Moravia finally experienced tranquility after a period of incessant wars. It was proclaimed a "paradise of religious freedom, as well as other earthly freedoms." Literature also describes instances where subjects fled from Bohemia to Moravia, including to the Vizovice estates. Throughout the 16th century, Wallachian supremacy took hold in Moravia, supporting the settlement of shepherds on their estates. For instance, in 1594, Hungarian noble Emerich Doci of Natluče purchased the Vizovice estate. This foreign nobility began enforcing strict Counter-Reformation measures on their properties, which incited discontent in the region. Additionally, Moravia was plagued by Turkish incursions during this time, occurring almost annually. Likewise, imperial soldiers, whose wages were not provided, plundered and pillaged the land.

    At the beginning of the 17th century (1605), a rebellion erupted in Hungary led by Štěpán Bočka, a Calvinist who, along with Protestant hajduks, began fighting against the Emperor. The aftermath of this rebellion was deeply sorrowful for Moravia and especially for Vizovice, as during the Boček's incursions, a substantial portion of the populace was either beaten or taken captive.

    Following the Battle of White Mountain in 1620, in which almost the entire Moravian contingent perished, all rights and privileges of the Moravian Estates were annulled, and Cardinal Dietrichstein was appointed the Emperor's representative in Moravia. Moravia's subsequent fate mirrored that of Bohemia after 1620.

    The Thirty Years' War significantly drained our land. During its course, numerous trials and property confiscations occurred. Between 1625 and 1636, forced re-Catholicization of the region was effectively carried out, which triggered a massive emigration wave, accompanied by new shifts in property ownership, social structure, and ethnicity within Moravian society. In 1651, the Emperor issued an edict mandating that non-Catholic preachers, wherever apprehended, be arrested and imprisoned. Non-Catholic landowners were declared to have "no right to make new contributions to the land registers unless they converted to Catholicism within two months or appointed Catholic representatives." The majority of previously affluent Moravian nobility were left "without property," and those who did not emigrate saw no hope to influence social affairs. German nobility largely became the new owners of Moravian estates, pushing Czech life back into villages and small towns (the period of darkness). The nobility was ordered not to "employ non-Catholic clerks and servants, nor allow such subjects to reside on their estates." An example of re-Catholicization in our village is the death of Anna Stuchlíčka on October 14, 1674, from the "Zadverský mill." Being a "Lutheran," she was buried on Bastlovský Hill.

    Population, Valašsko, Wallachians, Emigration

    The earliest written records about the inhabitants of Central Europe pertain to the Celts (from around 400 BC to the early 1st century AD), who are thus sometimes referred to as "historical" Celts. The closest Celtic hillfort to our region was the hilltop at Hostýně, whose ramparts enclosed an area of twenty hectares, likely densely settled given the numerous iron artifacts and Celtic coins discovered from that period. In the first half of the 1st century AD, much of the Celtic population in our lands departed, yielding to the pressure from Germanic tribes advancing into Bohemia and Moravia from the north. These were the Marcomanni and the Quadi, who, based on archaeological findings, predominantly settled in the fertile agricultural regions of our land, where remnants of the Celtic populace persisted. It is possible that during this period, Slavic tribes began infiltrating the territory of present-day Moravia sporadically.

    The earliest written mentions of Slavs in the Balkans and possibly in our territory date back to the 2nd century AD, according to some older sources. Subsequent continuous waves of Slavic migration from the northeast or north into Western and Southern Europe led by the 6th century AD to the expansion of the Slavs up to the Saale and Elbe Rivers and into the southernmost parts of the Balkan Peninsula. The Germans were mostly expelled from these areas. However, many ambiguities remain regarding the westward progression of the Slavs and particularly their arrival in our lands.

    Information about the Moravians, i.e., the people who lived along the Morava River, first appears in the Frankish chronicles of 821. Subsequently, this term was also applied to other inhabitants residing in the surrounding areas.

    References to the inhabitants of Zádveřice are found in documents only from the first half of the 16th century. In the rental agreement of 1512, there is mention of a certain Petr ze Zádveřic; in the rental lease of 1528, it states, "Lady Eliška of Kamenná Hora moved Herrn Hynek ze Zdenína and to Ořechové because he bought the lands from Jiřík and Jíra fojta, people from Zádveřice, and does not wish to pay that sum." The same year, Lady Eliška sued Herrn Jiřík Tetaura of Tetov and Zlín, stating that "he commanded the guarding of half a measure of rye in Zlín for Matěj Kalina from Zádveřice." In the rental lease of 1546, there is mention of Mikuláš, who had been a steward in Zádveřice.

    From a letter by Bohuslav Burian to Jan Hejda dated November 3, 1960, we learn that Bohuslav Burian discovered in the Hranice town book of marital contracts A 14/2, an entry from 1584, naming Zádveřice citizens Václav Zádveřický and as a witness Mikuláš Zwik from the Zádveřice inheritance (possibly Hwik). Additionally, there is an agreement between spouses Martin Klimešek from Zádveřice and Zuzana. In 1604, an agreement is recorded again between Václav Zádveřický from Zádveřice and Dorota from Podhoří.

    The first enumerated list of inhabitants settled in our village appears in the Manor Register of 1585. Literature typically states that in that year there were 38 settlements in Zádveřice: one quicka, 20 half-lanes (půllánů), 7 quarter-lanes (čtverťů), and 10 plots (podsedků). However, the manor register lists 39 owners (the discrepancy arises from two families residing and farming simultaneously on one of the plots): Jan Zichů, Václav Pešků, Jirka Kalinů, Jirka Michalků, Vavraš, Jan Holásek, Jirka Panských, Vaněk Berků, Jan Poláků, Jirka Berků, Jirka Pozdichovský, Mikuláš Rybů, Martin Mlynářů, Jirka Mlynářů, Vávra Sukup, Vašek Michalů, Jan Bílků, Filip Vrla, Jan Lapšů, Daněk Filatů, Václav Kalinů, Martin Holejch, Bartoň Bílků, Jakub Berků, Adam Juráků, Václav Ryba, Adam Hotovců, Macek Janů, Václav Trčalů, Jíra Holík, Martin Kobelka, Toman Kovář, Jiřík Janů, Mikuláš Holý, Staněk Klimentů, Martin Pozdichovský, Jakub Bílků, Daněk Struhalů, Martin Čakařík.

    During the Thirty Years' War, 44 families resided in Zádveřice. This is evidenced by the list of subjects from our village, who, following the defeat of the Wallachian rebellion in which they participated, were required to present themselves to the nobility on February 9, 1644.

    The events of the Thirty Years' War primarily affected serf farmers, whose numbers significantly dwindled due to wartime hardships. Numerous settlements or even entire villages were destroyed. In 1656, 27% of houses in Moravia were abandoned, and 23% of fields were left uncultivated. This situation was mirrored in Zádveřice, where in 1656, out of 38 plots, approximately 13 were deserted, gradually being repopulated by new cultivators. Owners of some settlements likely remained without heirs due to the war, leading many to abandon their plots during the 1660s; thus, significant population movement occurred in our area. It is probable that during this period, the majority of today's Zádveřice families arrived in our village. We surmise that these families predominantly originated from the nearest lowland regions of Moravia, which were most exposed to wartime actions. The hilly and forested terrain near our village provided, unlike the treeless lowlands, good shelter for the population during frequent military campaigns of that era.

    In 1656, the landowners in Zádveřice included Daniel Holíků, Jan Person, Václav Brabenec, Jan Sovka, Mach Adamů, Jirka Kobalka, Martin Kubička, Daniel Verla, Václav Vařák, Mikesko, Jan Holých, Jura Vozar, Daniel Brabanec, Václav Trčal, Jiří Plašek, Mikl Stiepanů, Václav Vačků, Matěj Plašek, Jan Štěrbíček, Daniel Sochořík, Václav Bříšků, Daniel Kotersyk, Jan Stiepan, Jura Kunšich, and Martin Persun.

    In documents from the Thirty Years' War period, the terms "Valaši" and "Valašsko" first appear. The questions of who the Valaši are and what Valašsko entails have been vehemently debated in our historical, linguistic, and ethnographic literature for over a century, with specialists from different fields holding radically opposing views on many fundamental issues. Thus, this paper will not delve into a detailed analysis of these problems, as they are extensively covered in the literature; instead, it will merely touch upon the latest conclusions in this area, particularly those presented by J. Stika in his book.

    The term "Valaši" as an ethnographic group originates from documents dated 1627, which refer to peasant insurgents from eastern Moravia fighting under the name of the "Valachs". The name "Valašsko" was first employed by military and political actors in 1643. On the anti-imperial side was Swedish Marshal Torstenson, and on the imperial side, Colonel J. V. Podstatský of the imperial army, along with the Moravian regional tribunal. In all cases, it appeared in the form "Valachey" with slight orthographic variations.

    The origins of the ethnographic region of Moravian Valašsko trace back to the 16th century, when mountain territory settlement, colonization of mountain valleys, and shepherd colonization took place. Thus, in the 16th and 17th centuries, Wallachian colonists, predominantly Slovak pastoral people but also of Polish and Ukrainian, and occasionally Romanian descent, migrated into the most mountainous parts of the region. Their cattle-rearing techniques revolutionized the economic utilization of vast mountainous areas. Over time, they settled in newly built mountain villages and shepherd's huts, began farming the land, and eventually integrated with the indigenous population, adopting many of their lifestyles. Conversely, the older agrarian populace learned shepherding practices from the Wallachian colonists and embraced many of the latter's knowledge and practices necessary for mountain life, as well as much of their folklore and folk customs. The assimilation of these two colonizing layers represents one of the main components of the region's formation. The interpretation of "Valaši" and "Valašsko" thus reflects the complexities of the assimilation process and the unique position of the Wallachian people in Moravian culture. Initially, during the dawn of Wallachian colonization in eastern Moravia, "Valach" referred to a Wallachian colonist; after assimilation with the native population, "Valaši" came to denote all sheep herders in the mountain villages subject to Wallachian law. As these settlers predominated in the mountain villages, the designation "Valaši" extended to all "mountain" inhabitants. The name "Valašsko" (Valachy) was merely the logical culmination of this development. When interacting with non-Wallachian inhabitants, the mountain population adopted the designation "Valaši" and, for some time, possibly due to navigational purposes, also identified themselves as Valachy. However, it cannot be assumed that there was any sense of pride or close relationship with this designation, at least not in the 18th century.

    The historical core of Valašsko, characterized by developed shepherding practices, included during the 17th and 18th centuries the Hukvald, Krasensko-Roznávo, and Vsetín lordships, respectively, or their mountainous eastern parts. In the 19th century, shepherding declined, and the main distinguishing factors became components of folk culture, primarily traditional costumes, sometimes houses, methods of farming, etc. The boundaries of Valašsko expanded further west and especially southward, into Valašskokloboucko and Vizovice regions, based on these characteristics. By the end of the 19th century, traditional folk costumes were set aside in Valašsko, and other distinguishing features of folk culture gradually vanished. Dialect achieved prominence as one of the most characteristic markers of cultural differentiation in our century. According to this criterion, the northern territory of the region, formerly under the Hukvald lordship, receded from the core.

    The village of Zádveřice, like Lípa, Klečůvka, Kostelec, or Štípa, belongs to the peripheral area of the southern boundary of Valašsko. Our ancestors differed from the population of neighboring Vizovice in the past, for example, in their traditional costumes.

    The second oldest manor register from the Vizovice lordship is the Panský Register of 1660, which lists landowners in Zádveřice as Jiřík Plašek, Matěj Plašek, Daniel Holíček, Jan Persounů, Anna Brabenčička, (empty Bělkovské), Martin Vozarů, Václav Holíků, Jan Štěrbík, Mikoláš Vrlů, Jan Brabenců, Martin Adamů, Mikoláš Mikšánek, Jan Kobalků, Jan Štěpaníků, Jan Novosadík, Václav Mikesků, Daniel Vrlů, Jirka Mikoláštíků, Václav Adamů, Mikula Mikesků, Jiřík Holých, Jiřík Vozar, Václav Syrových, Daniel Brabenee, Mikoláš Štěpánů, Jakub Kovář, Jan Vrlů, Václav Trčalů, Václav Macha Adamová, Mikoláš Stuchlík, Václav Berkův, Daniel Bochořík, Václav Kolář, Václav Bryšků, Daniel Kotrsky, Tomáš Pomykalíků, Martin Persounů.

    Another list of landowners in our village from the 17th century is the Lán Registr of 1670; in that year, there were a total of 38 settlements in Zádveřice, with landowners listed as Jan Holíků, Martin Vozařík, Mikuláš Bravenec, Pavel Stěrbík, Václav Adamů, Jan Holých, Jan Štěpanů, Václav Mikesků, Václav Vrlů, Jura Trčkalův, Jan Mikeščík, Jura Holých, Jan Vozar, Václav Surovík, Martin Babirad, Martin Trčal, Václav Plašek, Jan Person, Jan Verlů, Jura Kučera, Martin Brabenec, Martin Plašků, Tomáš Míšů, Daniel Mikešků, Jan Trnavský, Jan Job, Marek Mikuláštíků, Jura Kovalka, Mikoláš Mikeščik, Václav Holýků, Mikuláš Person, Jakub Kovář, Jan Syrových, Martin Ventrčil, Daniel Mokroš. Three plots, namely those of Jan Novosad, Lukáš Vanků, and Jan Sustka, were deserted in 1670.

    By the end of the 17th century, our village population already maintained parish registers of births, marriages, and deaths. Zádveřice belonged at this time to the Vizovice parish; however, the Vizovice parish registers (written around 1667) were lost, and thus the first parish records about our village's inhabitants originate only from the early 18th century from the parish office in Zlín (approximately from 1723 onward).

    From 1739, another manor register of the Vizovice lordship exists; the listed landowners in Zádveřice include Jura Vrlíček, Martin Kudláček, widow Hurtova, Macek Vašků or Holbů, Václav Stuchlík, Jura Hotový, Jan Holíků, Jan Sevců, Václav Kučera, Jan Ventrča, Štěpán Kubičků, Jura Pšenčík, Macek Elšů, Jan Macků or Holých, Václav Danků, Daniel Hurtů, Jan Zetků, Adam Spaňhel, Kuba Starý, Václav Trčal, Christian Pagač, Martin Zetků, Jura Kubin, Jan Vožer or Štěrbů, widow Stefčena, Mikuláš Mikeštíků, Štěpán Holých, Martin Holba, Václav Roman, Václav Nedbálek, Jura Nedbálek, Martin Vrlíček, widow Bravencova, Pavel Mozala, Mikula Štěrba, Martin Dodaja, Jan Macků or Holých.

    In the register phase of 1775, the landowners of our village in 1749 and 1775 are listed, also for the first time including descriptive house numbers. In the following list, we present landowners from 1749, then from 1775, and finally, descriptive house numbers: Štěpán Petrů, alias Mikeska (reeve) - house number 9; Václav Blaschek - Martin Blaschek - house number 5; Václav Kutchera - Václav Kutchera - house number 39; Václav Hollich - Martin Hollich - house number 40; Jan Pschenczik - Jan Pschenczik - house number 41; widow Štěrbkin - Jiří Mltčák - house number 48; Jiří Mikeska - Jan Mikeska - house number 51; Nikol Hollig - Václav Mikschanek - house number 58; Stěpán Mikeska - Stěpán Petrů - house number 59; Jakob Vaschků - Jan Trubelík - house number 61; Jura Vrla - Josef Vrla - house number 62; Nikol Vrla - Josef Petraschek - house number 42; Jiří Kuczera - Jan Kučera - house number 63; Martin Hurta - Jan Hurta - house number 64; Jura Petrů, alias Mikeska - house number 65; Anna Jurczova - Jan Jurča - house number 66; Nikol Skovajsa - Martin Skovajsa - house number 68; Václav Holota - Jan Persun - house number 69; Jiří Daňků - Jiří Rafaj - house number 70; Martin Mikeska - Jiří Mikeska - house number 71; Martin Vrlíček - Martin Nedbálek - house number 73; Martin Trčál - Martin Sebesta - house number 74; Martin Stěrba - Jan Rafaj, house number 44; Nikol Dupal - Matěj Důpalč, house number 45; Václav Jobek - Václav Kudláček, house number 46; Jan Ventrček - Jan Ventrček - house number 50; Jan Kudláček - Martin Rafaj - house number 60; Jakub Lomica - house number 2; Václav Dražina - Josef Baletka and Kudláček and Lomica - house number 72; Martin Rafaj - Pavel - house number 6; Matěj Zegtků - Matěj Zejtků - house number 7; Václav Stuchlich - Jan Vrlíček - house number 8; Jakub Pagáč - Franc Sišák - house number 36; Pavel Pšenčík - Pšenčík - house number 37; Jan Ventrča - Jan Ventrča - house number 49; Tomáš Vozar - Martin Sevců - house number 55; Václav Persun - Josef Persân - house number 1; Václav Kubiček - widow Kubičková - house number 122; Nikol Hollich - Matěj Mikeska - house number 52; Jan Vavřík - Martin Hovězí - house number 106; Simon Sizulin - Simon Sizulin - house number 31; Matěj Holba - Jiří Zůrek - house number 100; Jan Spaniel - Matěj Spaniel - house number 123; Martin Stuchlij - Jan Stuchlij - house number 125; Josef Brhlač - Josef Brhlač - house number 92; Martin Kudlaček - Tomáš Kudlaček - house number 93; Jiří Kudlaček - house number 94; Jiří Mozola - Jiří Mozola - house number Kudlaček 95; Martin Kučera - Jan Ječmenka - house number 102; Nikol Pagatsch - Jiří Hnilica - house number 19; Václav Kučera - Matěj Kučera - house number 21; Václav Nedbálek - Václav Nedbálek - house number 105; Jan Košina - Jan Košina - house number 107; Jiří Vrlíček - Tomáš Hurta - house number 111; Václav Sebesta - house number 28; Tomáš Fridrišek - Jakub Fridrišek - house number Nikol Brabenec - house number 118; Nikol Brabenec - Matěj Elšů - house number 126; Jan Ševeů - Jan Rafaj - house number 98; Jan Holba - Jan Holba - house number 4; Pavel Persun - Martin Kovář - house number 30; Josef Krnia - house number 1; Jan Mikeska - Jan Brtia; Matěj - Kunia Kudláček - house number 29; Jakub Třaska - house number 83; Václav Dainku - Jakub Třaska - house number 12; Václav Košič - house number 78; Josef Vrlíček - Nikol - house number 115; Vávra Hustý - Kašpar Jeřábek - house number 24; Jiří Václav Vrnožilek - house number 43; Jan Rafaj - Martin Satraza - house number 97; widow Štepkova - widow Lomicova - house number 3; Matěj Plšek - Tomáš Košina - house number 90; Josef Mikesch - Jiří Brtia - house number 25; Martin Elšik - widow Elšíková - house number 23; Jan Holich - Jan Daniek - house number 54; Pavel Košina - Václav Holbač - house number 53; Pavel Elšík - Václav Jurčík Vitovski - house number 96; Jan Plašek - Jiřík Tomanec Václav Holbých - house number 35; widow Šiškinovaří Mikšánek - Jiří Mojžíšč - house number 17; Jan Vozar - Tomáš Mika - house number 18; Nikol Hotový - Jiří Pilíšek - house number 14; Josef Brtia widow - Tomáš Stefka - house number 10; Pavel Vrlíček - Jan Trtěkal - house number 26; Jan Kratina - Václav Mikeskač - house number 52; Jura Železník - Nikol Huria - house number 11; Jan Elšík - Jan Kudláček - house number 77; Jura Kudláček - Martin Ventrček - house number 79; Martin Baletka - Nikol Tomečku - house number 104; Jan Stěrba - Christian Sebesta - house number 98; Jan Brhláč - Jiří Brhláč - house number 114; manor house - house number 38 belonged in 1775 to the manor houses, tenants alternated there. In some cases, descriptive house numbers indicated in parentheses further house numbers. The owners of the mentioned house numbers in parentheses, which were assigned to new houses after 1775, initially usually had some relationship (e.g., familial, contractual) with the owners of the primary house number.

    Regarding Zádveřice surnames, based on the studied archival materials, we hypothesize that among the oldest are the surnames Holík or Holý or Holejch or Holych and Vrla; and older are Brabenec or Bravenec, Macek, Mikeska, Mikeščík, Mikšánek, Persun and Plašek. Very old surnames may also include occupational surnames, e.g., Kovář, Kolář, Mynář or Mlynář, etc. For these surnames, it is challenging to determine whether they were temporary designations during the period of practicing the trade, or whether they were already inherited surnames from ancestors. In this context, it is important to recognize that the stabilization of surnames occurred only after Emperor Joseph II’s patent dated November 1, 1780, which established surnames, regulated their usage, and mandated their adoption. The surnames are of ancient origin, but often might have been supplanted by others; the establishment of hereditary surnames took place over an extended period, with forms fluctuating, suffixes changing, etc. Another aspect to consider is that some surname changes were due to the nobleman scribes who were usually non-Czech by origin and wrote the surnames based on hearsay and their own orthographic practices. The present-day forms of our surnames are essentially identical to those that our ancestors provided or had recorded in 1780-1781; sometimes these surnames do not match the surnames or designations used before 1780, especially among families whose numerous descendants remained faithful to their native villages. Such families continued to expand, and thus individual members or entire branches were often designated with various nicknames in noble records for better orientation.

    A vivid example of surname instability in our village in the 16th century and the emergence of new surnames is the entry in the 1585 manor register, which states: "... at this settlement, two brothers, Jirka Holík and Mikuláš Holý, are farming." The aforementioned nicknames were prevalent in our village, e.g., in the Mikeska family, particularly in the 18th century (e.g., Petrů alias Mikeska, Štěpánů alias Mikeska, Vašků alias Mikeska, etc.), found both in parish registers and in land books.

    Data concerning the number of houses and population in our village over nearly four centuries are succinctly summarized in the following table.