Translate the following from Czech to English: ### Období od 13. století do poloviny 17.…
- User
Translate the following from Czech to English: ### Období od 13. století do poloviny 17. století
Z první poloviny středověkého údobí nemáme o naší obci (kromě údajů ve zmíněné zakládací listině kláštera Smilheimu) žádných zpráv. Za vlády Přemysla Otakara I. se stala Morava v roce 1197 markrabstvím a lénem knížete českého. Od tohoto roku se vyvíjela do jisté míry samostatně, prakticky až do bitvy na Bílé hoře v roce 1620. V průběhu tohoto období byla Morava obvykle propůjčována českým králem mladším členům panovnického rodu nebo příbuzenstvu panovníka. Můžeme však předpokládat, že i v našem kraji a obci se projevil vliv vlády Přemysloveů, a to zejména osídlováním okolních hornatých oblastí a zakládáním nových osad, což bylo podporováno jak za vlády Václava I., tak zejména za vlády Přemysla Otakara II. V této době byla založena i celá řada obcí v prostoru blízkého hornatého Slavičínska (10). Po vymření rodu Přemyslovců se v roce 1310 ujal vlády v českých zemích rod Lucemburků, zastoupený Janem Lucemburským, manželem poslední Přemyslovny Elišky. V roce 1314 vpadl na Moravu a rovněž na Vizovicko uherský šlechtic Matouš Trenčanský, který pustošil nejen klášterní budovy a jiné církevní statky, ale i obytná stavení a dobyl i celou řadu hradů. Nakonec musel přispěchat na pomoc moravské šlechtě sám král Jan Lucemburský, který vytlačil Matoušovo vojsko z Moravy do Uher. Po smrti Karla IV. v roce 1378 se vlády ujal jeho syn Václav IV. V tomto období se utužuje poddanství. Největším feudálním pánem v zemi byla církev, která zavedla i prodávání odpustků. Dochází k vyhrocování rozdílů mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva. Tuto situaci otevřeně kritizoval a odsuzoval mistr Jan Hus. Husovy myšlenky byly v českém lidu hluboce zakořeněny a šířily se dál zejména po jeho upálení v roce 1415.V našem kraji hlásal Husovy názory kněz Tomáš z Vizovic a zdejší lid k tomuto učení velmi přilnul. Pod vedením Tomáše z Vizovic přepadl a zničil v roce 1418 klášter ve Vizovicích. Vizovice se dostaly do držení jednoho z věrných přívrženců husitství Bočka z Kunštátu (19). Vypráví se, že v roce 1423 byl v našem kraji i Jan Žižka. Procházel patrně i přes Zádveřice a dostal se až k Vizovicím. Když se k nim blížil, neviděl před sebe, když se však obrátil dozadu, viděl dobře. To prý mu bylo výstrahou, a proto kázal lidu svému, aby se bral zpět. Jde o historicky nepodloženou pověst, kterou v knize "Okresní hejtmanství holešovské" uvádí na straně 132 při popisu dějin obce Provodov vizovický učitel Eduard Peck (80). V roce 1424 došlo k bitvě u Slušovic mezi husitskými vojsky Bočka z Kunštátu a vojsky olomouckého biskupa Jana Železného. Boček byl nucen ustoupit a ztratil nakonec Vizovice i Brumov. Po husitském revolučním hnutí, resp. po vyhlášení úmluv basilejských, kompaktát, náležela většina obyvatelstva našeho kraje ke kališníkům. V rukou šlechty se soustředil značný pozemkový majetek, zatímco moc církve. upadla. Náš kraj tenkrát trpěl loupeživými nájezdy; nebezpečnými ohnisky byly hrady Sehrad (Engelsberg) a Starý Světlov, odkud byly podnikány loupežné přepady do blízkého i vzdáleného okolí (19). Ještě horší následky měly pro náš kraj války česko-uherské, které vedl král Jiří z Poděbrad s uherským králem Matyášem Korvínem v druhé polovině 15. století. V roce 1469 dobyli Uhři např. Brumova a Lukova a zpustošili mnoho vesnic na Brumovsku, Vizovicku a Holešovsku. Zda byly postiženy i Zádveřice, nevíme. V důsledku těchto válek, které skončily až po smrti Matyášově v roce 1490, se v našem kraji velmi snížil počet obyvatelstva. Opuštěné usedlosti ve zpustošených vesnicích zabrala vrchnost a snažila se využít i dosud neobdělávané horské půdy. V tomto období přicházeli na Moravu ze sousedního Slovenska a Těšínska i první pastevci, valaši. Slechta získala převahu nad městy, a aby co nejvíce využila veškeré půdy, začala již koncem 15. století na některých panstvích probíhat pasekářská kolonizace a podporovalo se již zmíněné pastevectví. V 16. století došlo na Moravě po období neustálých válek konečně k uklidnění. Morava byla vyhlášena "co ráj svobody náboženské, ale i jiných svobod zemských". V literatuře jsou popsány i případy, kdy poddaní z Čech utíkali na Moravu, a to i na panství vizovické (6). V průběhu 16. století si na Moravě zakpovala panství uherská vrchnost, která podporovala usazování pastevců na svých panstvích. Vizovické panství koupil např. r. 1594 uherský šlechtic Emerich Doci z Natluče. Tato cizí šlechta začala na svých statcích provádět tuhou protireformaci, což vyvolávalo v zemi nespokojenost. Navíc byla Morava v té době pleněna tureckými vpády, jež se téměř každého roku opakovaly. Rovněž císařští vojáci, jimž nebyl vydáván žold, zemi plenili a drancovali. Začátkem 17. století (r. 1605) vypuklo v Uhrách povstání Štěpána Bočkaje, který byl kalvinistou a s protestantskými hajduky počal bojovat proti císaři. Následky tohoto povstání byly pro Moravu a zvláště pro Vizovicko velice smutné, neboť při vpádech bočkajovců byla značná část obyvatelstva budto pobita nebo zavlečena do zajetí (19). Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 (v níž Moravané téměř do jednoho padli) byla veškerá práva a privilegia moravských stavů zrušena a císařským pověřencem na Moravě se stal kardinál Dietrichštejn. Další osudy Moravy po roce 1620 jsou stejné jako osudy Čech (6). Třicetiletá válka naši zemi značně vyčerpala. V jejím průběhu došlo k celé řadě soudů a konfiskací majetku. V letech 1625-1636 byla v zásadě provedena rekatolizace země, která vyvolala velké emigrační hnutí a s ním nové majetkové, společenské a národnostní přesuny v moravské společnosti (41). V roce 1651 byl vydán císařský rozkaz, aby nekatoličtí kazatelé, kdekoliv budou dopadeni, byli zatčeni a uvrženi do vězení. Nekatolickým majitelům statků zemských bylo ohlášeno, že ",nemají právo činiti nové vklady do desek zemských, leč by se stali do dvou měsíců katolíky a nebo si ustanovili katolické zástupce". Většina dříve bohaté moravské šlechty zůstala "bez majetku", a pokud neemigrovala, neměla naději zasahovat do společenského dění. Novou majitelkou moravských statků byla většinou šlechta německá, která vytlačila český život jen do vesnic a malých městeček (období temna). Vrchnostem bylo nakázáno, aby "nedrželi úřednictvo a čeleď nekatolickou a také poddaných toho druhu na statcích svých netrpěli". Příkladem rekatolizačních poměrů v naší obci je zpráva o úmrtí Anny Stuchlíčky (14. října 1674) ze "Zadverského mlýna". Poněvadž byla ",luteriánka", byla pohřbena na Bastlovském kopci (19).
Obyvatelstvo, Valašsko, Valaši, vystěhovalectví
První písemné zprávy o obyvatelích střední Evropy se nám zachovaly o Keltech (z doby asi 400 př. n. 1. počátek n. 1.), kteří proto bývají někdy označováni přídomkem "historičtí" Keltové (73). Nejbližším keltským hradištěm bylo v našem kraji hradiště na Hostýně, jehož valy ohraničovaly plochu dvaceti hektarů a které bylo is okolím patrně hustě osídleno, neboť se zde z tohoto období nalezla celá řada železných předmětů a rovněž i keltské mince. V průběhu prvé poloviny 1. století našeho letopočtu velká část Keltů z našich zemí odešla. Ustupovali před tlakem Germánů, kteří do Čech a na Moravu pronikali ze severu. Byli to Markomani a Kvádové, kteří, jak lze soudit podle archeologických nálezů, se usídlili hlavně v úrodných zemědělských oblastech našich zemí, kde ještě zůstala i část keltského obyvatelstva (5). Je možné, že již v tomto období začaly na území dnešní Moravy pronikat ojediněle i slovanské kmeny. První písemné zprávy o Slovanech na Balkáně a snad i na našem území jsou podle některých starších údajů (6, 18) již z 2. století n. 1. Další stálý příliv Slovanů ze severovýchodu či severu do západní a jižní Evropy potom způsobil, že v 6. století n. 1. se Slované rozšířili až k řece Sále a Labi a do nejjižnějších částí Balkánského poloostrova. Germáni byli z těchto oblastí většinou vytlačeni (18, 5). V otázce postupu Slovanů na západ a zejména v otázce jejich příchodu do našich zemí existuje však dosud mnoho nejasného (59). O Moravanech, tj. o lidech, kteří žili podél řeky Moravy, se poprvé dovídáme v Letopisech franckých z roku 821. Tímto jménem byli později nazýváni i ostatní obyvatelé žijící na okolních územích (6, 18). O obyvatelích Zádveřic jsme v písemnostech nalezli zmínku až z první poloviny 16. století. V pühonu z roku 1512 se píše o nějakém Petrovi ze Zádveřic; v půhonu z roku 1528 "pohnala paní Eliška z Kamenné Hory pana Hynka ze Zdenína a na Ořechovém, že koupil desky od Jiříka a Jíry fojta, lidí ze Zádveřic, a tu sumu že zaplatit nechce"; téhož roku žalovala paní Eliška pana Jiříka Tetaura z Tetova a na Zlíně, že "rozkázal obstaviti Matějovi Kalinovi ze Zádveřic půl desáté měřice žita v Zlíně". V půhonu z roku 1546 se zase hovoří o Mikulášovi, jenž býval fojtem v Zádveřicích (19). Z dopisu Bohuslava Buriana Janu Hejdovi z 3. 11. 1960 se dovídáme, že Bohuslav Burian nalezl v knize svatebních smluv města Hranice A 14/2 v zápisu z roku 1584 jména zádveřických občanů Václava Zádveřického, jako svědek je uveden Mikuláš Zwik z dědiny Zádveřic (mohl by to být také Hwik). Dále je zde úmluva mezi manžely Martinem Klimeškovým ze Zádveřic a Zuzanou. Roku 1604 je zde znovu zapsána smlouva Václava Zádveřického ze Zádveřic s Dorotou z Podhoří. Prvním jmenným seznamem usedlých v naší obci je až Panský urbář z roku 1585. V literatuře se obvykle uvádí, že v tomto roce bylo v Zádveřicích 38 usedlostí, a to jedna rychta, 20 pololánů (půllánů), 7 čtvrtlánů (čtvrtí) a 10 podsedků. V urbáři je však zapsáno 39 majitelů (tento rozdíl je způsoben tím, že na jednom z podsedků bydlely a hospodařily současně dvě rodiny) Jan Zichů, Václav Pešků, Jira Kalinů, Jira Michalků, Vavruš, Jan Holásek, Jira Panských, Vaněk Berků, Jan Poláků, Jira Berků, Jira Pozdichovský, Mikuláš Rybů, Martin Mlynářů, Jira Mlynářů, Vávra Sukup, Vašek Michalů, Jan Bílků, Filip Vrla, Jan Lapšů, Daněk Filatů, Václav Kalinů, Martin Holejch, Bartoň Bílků, Jakub Berků, Adam Juráků, Václav Ryba, Adam Hotovců, Macek Janů, Václav Trčalů, Jíra Holík, Martin Kobelka, Toman Kovář, Jiřík Janů, Mikuláš Holý, Staněk Klimentů, Martin Pozdichovský, Jakub Bílků, Daněk Struhalů, Martin Čakařík. V období třicetileté války žilo v Zádveřicích 44 rodin. Svědčí o tom soupis poddaných z naší obce, kteří se měli po porážce valašského povstání, jehož se zúčastnili, dostavit dne 9. února 1644 k vrchnosti (viz kapitola IV). Události třicetileté války postihly především poddané rolníky, jejichž počet se v důsledku válečných útrap značně snížil. Celá řada usedlostí nebo i celých vesnic byla zničena. V roce 1656 bylo na území Moravy 27 % domů pustých a 23% polí nebylo obděláváno. Tato situace se projevila i v Zádveřicích, kde bylo ve zmíněném roce 1656 z 38 gruntů asi 13 pustých, na nichž se postupně usazovali noví hospodáři. Majitelé některých usedlostí zůstali pravděpodobně v důsledku válečného dění bez dědiců, a tak mnozí z nich své grunty, které již pro své stáří nemohli obdělávat, v průběhu šedesátých let 17. století rovněž opouštěli (63); dochází tedy i v naší oblasti ke značnému pohybu obyvatelstva. Je pravděpodobné, že v tomto období přišla do naší obce i většina dnešních zádveřických rodů. Předpokládáme, že tyto rody přicházely převážně z nejbližších rovinných oblastí Moravy, které byly nejvíce vystaveny válečným akcím. Kopcovitý a zalesněný terén v blízkosti naší obce poskytoval na rozdíl od bezlesých rovinných oblastí obyvatelstvu dobrý úkryt v průběhu vojenských tažení, která byla v té době tak častá. K majitelům gruntů v Zádveřicích v roce 1656 patřili: Daniel Holíků, Jan Person, Václav Brabenec, Jan Sovka, Mach Adamů, Jira Kobalka, Martin Kubička, Daniel Verla, Václav Vařák, Mikesko, Jan Holých, Jura Vozar, Daniel Brabanec, Václav Trčal, Jiří Plašek, Mikl Stiepanů, Václav Vačků, Matěj Plašek, Jan Štěrbíček, Daniel Sochořík, Václav Bříšků, Daniel Kotersyk, Jan Stiepan, Jura Kunšich a Martin Persun (63). V písemnostech z období třicetileté války se poprvé setkáváme s pojmy "Valaši" a "Valašsko". Otázky, kdo to jsou Valaši a co je to Valašsko, patří mezi témata, o nichž se v naší historické, lingvistické a etnografické literatuře úporně diskutuje již více než sto let a ještě i v současné době zastávají specialisté z jednotlivých oborů zcela protichůdné názory i na řadu základních otázek. Nebudeme se proto v této práci zabývat podrobnějším rozborem uvedených problémů, neboť je jim věnována obsáhlá literatura (78, 111, 14, 65, 11, 58), ale zmíníme se zde pouze o nejnovějších závěrech v dané problematice, a to zejména o těch, které ve své knize uvádí J. Stika (105). Termín "Valaši" ve smyslu etnografické skupiny obyvatelstva pochází z písemností z roku 1627, v nichž se hovoří o rolnických povstalcích z východní Moravy, bojujících pod jménem Valachů" (41). Názvu "Valašsko" poprvé užili vojenští a političtí činitelé v roce 1643. Na proticísařské straně to byl švédský maršál Torstenson a na císařské straně plukovník císařského vojska J. V. Podstatský a spolu s ním i moravský zemský tribunál (84, 65, 28). Ve všech případech šlo o tvar "Valachey" s nepatrnými pravopisnými obměnami. Počátky etnografického regionu Moravské Valašsko spadají do 16. století, kdy dochází i k osídlování horského území, ke kolonizaci horských údolí a k pasekářské kolonizaci. Sem, do nejhornatější části kraje, přicházejí v 16. a 17. století valašští kolonisté, pastevecký lid slovenské, ale též polské a ukrajinské, výjimečně snad i rumunské národnosti. Jejich technika chovu dobytka způsobila přelom v hospodářském využití rozsáhlého horského území. Časem se usazovali v nově budovaných horských vsích a na pasekách, začali obdělávat půdu, až se posléze smísili s domácím obyvatelstvem a přijali mnohé z jeho způsobu života. A naopak, starší zemědělské obyvatelstvo se naučilo salašnickému hospodaření a přijalo od valašských kolonistů další znalosti a praktiky potřebné pro život v horách, a mimo to i mnoho z folklóru a lidových zvyků. Asimilace obou kolonizačních vrstev představuje jeden z hlavních komponentů vzniku regionu. Výklad pojmů Valaši a Valašsko odráží tedy složitosti asimilačního procesu i osobité postavení valašského lidu v moravské kultuře. Na samém počátku valašské kolonizace se na východní Moravě názvem Valach rozuměl valašský kolonista, později, po asimilaci s domácím obyvatelstvem, se názvu Valaši užilo pro všechny chovatele ovcí v horských vsích, na které se vztahovalo valašské právo. Poněvadž tito osadníci v horských vsích převažovali, přešlo označení Valaši na všechno "horalské" obyvatelstvo vůbec. Název Valašsko (Valachy) byl pak jen logickým dovršením tohoto vývoje (105). Lid horských oblastí při styku s nevalašským obyvatelstvem přijímal označení Valaši a v určitých situacích se snad, z důvodů orientačních, za Valachy i hlásil. O nějaké hrdosti nebo blízkém vztahu k tomuto označení však nemůže být ještě například v 18. století ani řeči (105). K historickému jádru Valašska, které bylo charakteristické rozvinutým salašnickým hospodařením, patřilo v 17. a 18. století panství hukvaldské, krasensko-rožnovské a vsetínské, resp. jejich hornaté východní části. V 19. století salašnictví upadalo a hlavními rozlišujícími momenty se staly složky lidové kultury, především kroj, někdy i dům, způsob hospodaření apod. Hranice Valašska se podle těchto znaků rozšířila dále na západ a zejména na jih, na Valašskokloboucko a Vizovicko. Koncem 19. století se i na Valašsku odkládá lidový kroj a postupně zanikají i ostatní diferenční znaky lidové kultury. Důležitosti nabyl dialekt jako jeden z nejcharakterističtějších znaků kulturní diferenciace v našem století. Podle tohoto kritéria ustoupilo z jádra regionu jeho severní území, bývalé panství hukvaldské. Obec Zádveřice, podobně jako Lípa, Klečůvka, Kostelec či Štípa, náleží k okrajovému území jižní hranice Valašska. Od obyvatelstva v sousedních Vizovicích se naši předkové lišili v minulosti například lidovým krojem (53). Druhým nejstarším urbářem z vizovického panství je Panský urbář z roku 1660, v němž jsou u jednotlivých usedlostí obce Zádveřice zapsáni majitelé Jiřík Plašek, Matěj Plašek, Daniel Holíček, Jan Persounů, Anna Brabenčička, (pusté Bělkovské), Martin Vozarů, Václav Holíků, Jan Štěrbík, Mikoláš Vrlů, Jan Brabenců, Martin Adamů, Mikoláš Mikšánek, Jan Kobalků, Jan Štěpaníků, Jan Novosadík, Václav Mikesků, Daniel Vrlů, Jira Mikoláštíků, Václav Adamů, Mikula Mikesků, Jiřík Holých, Jiřík Vozar, Václav Syrových, Daniel Brabenee, Mikoláš Štěpánů, Jakub Kovář, Jan Vrlů, Václav Trčalů, Václav Macha Adamova, Mikoláš Stuchlík, Václav Berkův, Daniel Bochořík, Václav Kolář, Václav Bryšků, Daniel Kotrsiků, Tomáš Pomykalíků, Martin Persounů. Dalším seznamem majitelů usedlostí v naší obci ze 17. století je Lánový rejstřík z roku 1670; v tomto roce bylo v Zádveřicích celkem 38 usedlostí a jako majitelé byli zapsáni: Jan Holíků, Martin Vozařík, Mikuláš Bravenec, Pavel Stěrbík, Václav Adamů, Jan Holých, Jan Štěpanů, Václav Mikesků, Václav Vrlů, Jura Trčkalův, Jan Mikeščík, Jura Holých, Jan Vozar, Václav Surovík, Martin Babirad, Martin Trčal, Václav Plašek, Jan Person, Jan Verlů, Jura Kučera, Martin Brabenec, Martin Plašků. Tomáš Míšů, Daniel Mikešků, Jan Trnavský, Jan Job, Marek Mikuláštíků, Jura Kovalka, Mikoláš Mikeščik, Václav Holýků, Mikuláš Person, Jakub Kovář, Jan Syrových, Martin Ventrčil, Daniel Mokroš. Tři grunty, tj. po Janu Novosadovi, Lukášovi Vanků a Janu Sustkovi, byly v roce 1670 pusté (63). Koncem 17. století byly u obyvatelstva naší obce již vedeny matriční zápisy o narození, oddání i úmrtí. Zádveřice náležely v té době k farnosti vizovické; vizovické matriky (psané asi od roku 1667) však byly ztraceny, a proto první matriční údaje o obyvatelích naší obce pocházejí až ze začátku 18. století z matrik farního úřadu ve Zlíně (zhruba od roku 1723). Z roku 1739 pochází další urbář panství Vizovice; jako majitelé gruntů v Zádveřicích jsou v něm uvedeni: Jura Vrlíček, Martin Kudláček, vdova Hurtova, Macek Vašků nebo Holbů, Václav Stuchlík, Jura Hotový, Jan Holíků, Jan Sevců, Václav Kučera, Jan Ventrča, Štěpán Kubičků, Jura Pšenčík, Macek Elšů, Jan Macků neb Holých, Václav Danků, Daniel Hurtů, Jan Zetků, Adam Spaňhel, Kuba Starý, Václav Trčalů, Christian Pagač, Martin Zetků, Jura Kubin, Jan Vožer nebo Štěrbů, vdova Stefčena, Mikuláš Mikeštíků, Štěpán Holých, Martin Holba, Václav Roman, Václav Nedbálek, Jura Nedbálek, Martin Vrlíček, vdova Bravencova, Pavel Mozala, Mikula Štěrba, Martin Dodaja, Jan Macků neb Holých (s bratrem), Macek Svadlenů, Mikuláš Petrů neb Mikšánek, Macek Janků, Václav Plašek, Mojžiš Mikeska, Tomáš Fridrišek, Jan Zelezník, Jura Vrlů, Jura Dražina, Macek Kučera, Václav Kudláček, Jura Daňků, Jan Kratina, Václav Sebesta, Jan Bočan, Václav Kučera, Jura Zelezník, Macek Plška, Jura Slyša, Mikuláš Holík, Ovčák Téchlovský, Václav Holota, Martin Rafaj, Martin Jurčů, vdova Margeta Vavřičena, Josef Brfa, Jura Hajdušek, Petr Sochora, Martin Kratina, Jan Košina, Václav Jobek, Jura Pšenčík, Pavel Persun, Pavel Vrlíček, Martin Plšek, Martin Stuchlík, Mikuláš Kudláček, Jakub Starý, Václav Roman, Jan Kučera, Macek Plšků, Pavel Doležal, Jakub Pagač, Vavra Hustý, Jan Pavlů, Tomeš Sevců, Jan Sevců, Jan Rafaj a Jan Vrlíček. V urbariální fasi z roku 1775 jsou zapsána jména majitelů usedlostí v Zádveřicích v roce 1749 a 1775. Dále jsou zde poprvé uvedena i popisná — čísla domů. V následujícím seznamu uvádíme majitele z roku 1749, potom majitele v roce 1775 a nakonec popisné — číslo domu: Štěpán Petrů — čili Mikeska (rychtář) Štěpán Petrů — čili Mikeska (rychtář) — č. p. 9; Václav Blaschek — Martin Blaschek — č. p. 5; Václav Kutchera — Václav Kutchera — č. p. 39; Václav Hollich — Martin Hollich — č. p. 40 (133); Jan Pschenczik — Jan Pschenczik — č. p. 41; vdova Štěrbkin — Jiří Mltčák — č. p. 48 (47); Jiří Mikeska — Jan Mikeska — č. p. 51 (149); Nikol Hollig — Václav Mikschanek — č. p. 58; Stěpán Mikeska — Stěpán Petrů — č. p. 59 (22); Jakob Vaschků — Jan Trubelík — č. p. 61 (117); Jura Vrla — Josef Vrla — č. p. 62 (35); Nikol Vrla — Josef Petraschek — č. p. 42; Jiří Kuczera — Jan Kučera — č. p. 63 (122); Martin Hurta — Jan Hurta — č. p. 64 (29); Jura Petrů — čili Mikeska Jura Petrů — čili Mikeska — č. p. 65 (38); Anna Jurczova — Jan Jurča — č. p. 66 (52); Nikol Skovajsa — Martin Skovajsa — č. p. 68; Václav Holota — Jan Persun — č.p. 69 (151); Jiří Daňků — Jiří Rafaj — č. p. 70; Martin Mikeska — Jiří Mikeska — č. p. 71 (27); Martin Vrlíček — Martin Nedbálek — č. p. 73 (74); Martin Trčál — Martin Sebesta — č. p. 74; Martin Stěrba — Jan Rafajč. p. 44 (144); Nikol Dupal — Matěj Důpalč. p. 45; Václav Jobek — Václav Kudláček — č. p. 46; Jan Ventrček — Jan Ventrček — č. p. 50; Jan Kudláček — Martin Rafaj — č. p. 60; Jakub Lomica — č. p. 2; Václav Dražina — Josef Baletka máš Kudláček máš Lomica — č. p. 72; Martin Rafaj — Pavel — č. p. 6; Matěj Zegtků — Matěj Zejtků — č. p. 7; Václav Stuchlich — Jan Vrlíček — č. p. 8; Jakub Pagáč — Franc Sišák — č. p. 36; Pavel Pšenčík — Pšenčík — č. p. 37; Jan Ventrča — Jan Ventrča — č. p. 49; Tomáš Vozar — Martin Sevců — č. p. 55; Václav Persun — Josef Persûn — č. p. 1; Václav Kubiček — vdova Kubičková — č. p. 122; Nikol Hollich — Matěj Mikeska — č.p. 52; Jan Vavřík — Martin Hovězí — č. p. 106; Simon Sizulin — Simon Sizulin — č. p. 31; Matěj Holba — Jiří Zůrek — č. p. 100; Jan Spaniel — Matěj Spaniel — č. p. 123; Martin Stuchlij — Jan Stuchlij — č. p. 125; Josef Brhlač — Josef Brhlač — č. p. 92; Martin Kudlaček — Tomáš Kudlaček — č. p. 93; Jiří Kudlaček — č.p. 94; Jiří Mozola — Jiří Mozola — č. p. kol Kudlaček 95; Martin Kučera — Jan Ječmenka — č. p. 102; Nikol Pagatsch — Jiří Hnilica — č. p. 19; Václav Kučera — Matěj Kučera — č. p. 21; Václav Nedbálek — Václav Nedbálek — č. p. 105; Jan Košina — Jan Košina — č. p. 107; Jiří Vrlíček — Tomáš Hurta 111; Václav Sebesta — č. p. 28; Tomáš Fridrišek — Jakub Fridrišek — č. p. Nikol Brabenec — č. p. 118; Nikol Brabenec — Matěj Elšů — č. p. 126; Jan Ševeů — Jan Rafaj — č. p. 98; Jan Holba — Jan Holba — č. p. 4; Pavel Persun — Martin Kovář — č. p. 30; Josef Krnia — č. p. 1; Jan Mikeska — Jan Brtia Matěj — Kunia Kudláček — č. p. 29; Jakub Třaska na — č. p. 83; Václav Dainku — Jakub Třaska — č. p. 12; Václav Košič. p. — č. p. 78; Josef Vrlíček — Nikol — č. p. 115; Vávra Hustý — Kašpar Jeřábek — č. p. 24; JiVáclav Vrnožilek — č. p. 43; Jan Rafaj — Martin Satraza — č. p. 97; vdova Štepkova — vdova Lomicova — č. p. 3; Matěj Plšek — Tomáš Košina — č. p. 90; Josef Mikesch — Jiří Brtia — č. p. 25; Martin Elšik — vdova Elšíková — č. p. 23; Jan Holich — Jan Daniek 54; Pavel Košina — Václav Holbač. p. 53; Pavel Elšík — Václav Jurčík Vitovski — č. p. 96; Jan Plašek — Jiřík Tomanec Václav Holbých — č. p. 35; vdova Šiškinova ří Mikšánek — Jiří Mojžíšč. p. 17; Jan Vozar — Tomáš Mika — č. p. 18; Nikol Hotový — Jiří Pilíšek — č. p. 14; Josef Brtia vdovec — Tomáš Stefka — č. p. 10; Pavel Vrlíček —Jan Trtěkal — č. p. 26; Jan Kratina — Václav Mikeskač. p. 52; Jura Železník — Nikol Huria — č. p. 11; Jan Elšík — Jan Kudláček — č.p. 77; Jura Kudláček — Martin Ventrček — č. p. 79; Martin Baletka — Nikol Tomečku — č. p. 104; Jan Stěrba — Christian Sebesta — č. p. 98; Jan Brhláč — Jiří Brhláčč. p. 114; panská hospoda — č. p. 38 náležela v roce 1775 k panským domům nájemci se na ní střídali. V některých případech je za domovním — číslem uvedeno v závorce ještě další — číslo domu. Majitelé v závorce uvedených domovních čísel, která byla přidělována novým domům v období po roce 1775, měli v počátcích obvykle nějaký vztah (např. rodinný, smluvní atd.) k majitelům základního domovního čísla. Pokud se týká zádveřických příjmení, předpokládáme na základě prostudovaných archívních materiálů, že mezi nejstarší patří příjmení Holík či Holý nebo Holejch či Holých a Vrla; mezi stará pak Brabenec či Bravenec, Macek, Mikeska, Mikeščík, Mikšánek, Persun a Plašek. K velmi starým příjmením se dají přiřadit i příjmení označující povolání, např. Kovář, Kolář, Mynář či Mlynář atd. U těchto příjmení je však obtížné určit, zda byla dočasným označením osoby, tj. po dobu výkonu řemesla, nebo zda šlo skutečně již o zděděné příjmení po předcích. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že k stabilizaci příjmení došlo až po vydání patentu císaře Josefa II. ze dne 1. listopadu 1780, jímž se ustalují příjmení, upravuje se jejich užívání a stanoví se povinnost je míti (4). Svým původem jsou příjmení stará, často však mohla být vytlačena jinými; ustalování dědičného příjmení probíhalo delší dobu, střídaly se tvary, měnily se koncovky atd. Nelze opomenout ani to, že některé změny v příjmení měli na svědomí i vrchnostenští písaři, kteří byli obvykle nečeského původu a psali příjmení podle poslechu a své pravopisné zvyklosti. Dnešní tvary našich příjmení jsou v podstatě shodné s příjmeními, která naši předkové uvedli, či dali zapsat v letech 1780-1781; někdy tato příjmení neodpovídají příjmení či označení užívanému před rokem 1780. Vyskytuje se to zejména u těch rodů, jejichž početné potomstvo zůstávalo věrno své rodné vesnici. Takové rody se stále rozrůstaly, a proto jeho jednotliví členové, nebo i celé jeho větve byli často pro lepší orientaci označováni i ve vrchnostenských písemnostech různými přízvisky. Názorným příkladem nestálosti příjmení v naší obci v 16. století a příkladem vzniku nových příjmení je zápis v urbáři z roku 1585, v němž se praví toto: . . . na této usedlosti hospodaří dva bratři, Jíra Holík a Mikuláš Holý". Zmíněná přízviska se v naší obci v hojné míře vyskytovala např. u rodu Mikeska, a to zejména v 18. století (např. Petrů čili Mikeska, Štěpánů čili Mikeska, Vašků čili Mikeska atd.), kdy se s nimi můžeme setkat jak matrikách, tak v gruntovních knihách. Údaje o počtu domů a obyvatelstvu v naší obci v průběhu téměř čtyř set let jsou přehledně shrnuty v následující tabulce.
- Assistant
Period from the 13th Century to the Mid-17th Century
In the first half of the medieval period, we have no records about our village (except for the information in the aforementioned founding charter of the Smilheim Abbey). During the reign of Přemysl Otakar I, Moravia became a margraviate and a lordship of the Czech prince in 1197. From that year, it developed to some extent independently, practically until the Battle of the White Mountain in 1620. During this period, Moravia was usually granted by the Czech king to younger members of the ruling dynasty or to the monarch's relatives.
However, we can assume that the influence of the Přemyslid rule was also evident in our region and village, particularly through the settlement of surrounding mountainous areas and the establishment of new settlements, which was supported both during the reign of Wenceslaus I and especially during the reign of Přemysl Otakar II. During this time, a whole number of villages was founded in the area near the mountainous Slavičín region (10). After the extinction of the Přemyslid dynasty, the House of Luxembourg took over the rule in the Czech lands in 1310, represented by John of Luxembourg, the husband of the last Přemyslid princess Eliška.
In 1314, the Hungarian noble Matouš Trenčanský invaded Moravia and the Vizovice region, who ravaged not only monastic buildings and other church properties but also residential structures and conquered a number of castles. Eventually, King John of Luxembourg himself had to intervene to aid the Moravian nobility, expelling Matouš's army from Moravia to Hungary.
After the death of Charles IV in 1378, his son Wenceslaus IV took over the rule. During this period, serfdom was being reinforced. The church was the largest feudal lord in the country, which also introduced the selling of indulgences. Differences between various groups of the population were exacerbating. This situation was openly criticized and condemned by Master Jan Hus.
Hus's ideas were deeply rooted in the Czech people and continued to spread, especially after his burning at the stake in 1415. In our region, priest Tomáš from Vizovice advocated Hus's views, and the local population strongly adhered to this teaching. Under the leadership of Tomáš from Vizovice, the monastery in Vizovice was attacked and destroyed in 1418. Vizovice came under the control of one of the loyal supporters of the Hussite movement, Boček of Kunštát (19). It is said that in 1423 Jan Žižka was also in our region. He apparently passed through Zádveřice and reached Vizovice. As he approached them, he could not see ahead; when he turned around, he saw clearly. This was supposedly a warning, and thus he preached to his people to retreat. This is a historically unsubstantiated legend, which is mentioned on page 132 in the book "Okresní hejtmanství holešovské" when describing the history of the village Provodov by Vizovice teacher Eduard Peck (80). In 1424, the Battle of Slušovice took place between the Hussite forces of Boček of Kunštát and the armies of the Olomouc bishop Jan Železný. Boček was forced to retreat and ultimately lost Vizovice and Brumov. After the Hussite revolutionary movement, or rather after the declaration of the Basel Compacts, the majority of the population in our region belonged to the "kališníci." A considerable land property concentrated in the hands of the nobility, while the power of the church declined. Our region at that time suffered from marauding raids; the castles Sehrad (Engelsberg) and Starý Světlov were dangerous hotspots from which plundering attacks were carried out in both nearby and distant surroundings (19).
War between the Czechs and Hungarians led by King George of Poděbrady and the Hungarian King Matthias Corvinus in the second half of the 15th century had even worse consequences for our region. In 1469, the Hungarians captured, for example, Brumov and Lukov and ravaged many villages in Brumov, Vizovice, and Holešov regions. It is unknown whether Zádveřice was also affected. As a result of these wars, which only ended after Matthias's death in 1490, the population in our region significantly decreased. The abandoned estates in devastated villages were taken over by the lordship, which also tried to make use of previously uncultivated mountainous lands. During this period, the first shepherds, the Wallachians, came to Moravia from neighboring Slovakia and Těšín. The nobility gained dominance over the towns, and to make the most of all the land, by the end of the 15th century, slash-and-burn colonization began on some estates, and the aforementioned shepherding was encouraged.
In the 16th century, Moravia finally experienced a period of calm after continuous wars. Moravia was proclaimed "a paradise of religious freedom, but also other secular liberties." Literature also describes cases where subjects from Bohemia fled to Moravia, including to the Vizovice estates (6). During the 16th century, the Hungarian lordship in Moravia took hold, which supported the settlement of shepherds on its estates. For example, in 1594, the Hungarian noble Emerich Doci of Natluče bought the Vizovice estate. This foreign nobility began implementing strict Counter-Reformation measures on their domains, which caused discontent in the country. Moreover, Moravia was being plundered by Turkish raids at that time, which occurred almost every year. Additionally, imperial soldiers, who were not being paid salaries, looted and pillaged the land.
At the beginning of the 17th century (1605), the rebellion of Štěpán Bočkaj (Bočka) broke out in Hungary. He was a Calvinist and began fighting against the emperor along with Protestant hajduks (irregular soldiers). The consequences of this uprising were very unfortunate for Moravia and especially for the Vizovice region, because during the Bočkaj raids, a significant portion of the population was either beaten or taken hostage (19).
After the Battle of the White Mountain in 1620 (in which almost every Moravian fell), all the rights and privileges of the Moravian estates were abolished, and Cardinal Dietrichštejn became the imperial representative in Moravia. The subsequent fate of Moravia after 1620 was the same as that of Bohemia (6).
The Thirty Years' War significantly exhausted our country. During its course, numerous lawsuits and property confiscations took place. Between 1625 and 1636, a forced re-Catholicization of the country was essentially carried out, which triggered a large emigration movement and, consequently, new property, social, and ethnic shifts in Moravian society (41). In 1651, an imperial decree was issued stating that non-Catholic preachers, wherever they were apprehended, should be arrested and imprisoned. Non-Catholic owners of landed estates were informed that "they do not have the right to make new entries into the land registers, except that they must convert to Catholicism within two months or appoint Catholic representatives." The majority of the previously wealthy Moravian nobility were left "without property," and if they did not emigrate, they had no hope of intervening in social affairs. The new owners of Moravian estates were mostly German nobility, who pushed Czech life only into villages and small towns (the Dark Age). The lordships were instructed not to "employ non-Catholic officials and retainers, and also not to tolerate such of their subjects on their estates." An example of the re-Catholicization conditions in our village is the report of the death of Anna Stuchlíčka (October 14, 1674) from the "Zadverský Mill." Since she was a "Lutheran," she was buried on Bastl Hill (19).
Population, Wallachia, Wallachians, Emigration
The first written records about the inhabitants of Central Europe have been preserved regarding the Celts (from around 400 BCE to the beginning of the 1st century CE), who are sometimes referred to by the epithet "historical" Celts (73). The nearest Celtic settlement in our region was the hillfort on Hostýně, whose ramparts enclosed an area of twenty hectares and which was likely densely populated, as evidenced by numerous iron artifacts and Celtic coins found from this period. During the first half of the 1st century CE, a large portion of the Celts left our lands. They retreated under pressure from the Germans, who infiltrated Bohemia and Moravia from the north. These were the Marcomanni and the Quadi, who, as can be inferred from archaeological finds, settled mainly in the fertile agricultural areas of our lands, where part of the Celtic population remained (5). It is possible that even during this period, Slavic tribes began to sporadically infiltrate the territory of present-day Moravia.
According to some older sources (6, 18), the first written records of Slavs on the Balkans and perhaps also in our territory date back to the 2nd century CE. Further steady influxes of Slavs from the northeast or north into Western and Southern Europe then caused the Slavs to spread by the 6th century CE as far as the Sava and Elbe rivers and into the southernmost parts of the Balkan Peninsula. The Germans were mostly expelled from these areas (18, 5). However, there are still many uncertainties regarding the westward movement of the Slavs and particularly their arrival in our lands (59).
We first learn about Moravians, i.e., the people who lived along the Morava River, in the Frankish Annals of the year 821. Later, this name was also used for other inhabitants living in the surrounding territories (6, 18).
We found a mention of the inhabitants of Zádveřice in written documents only from the first half of the 16th century. In the tax register (půhon) of 1512, there is mention of a certain Peter from Zádveřice; in the tax register of 1528, it is written that "Lady Eliška from Kamenná Hora waged a lawsuit against Mr. Hynek from Zdenín and at Ořechové that he bought land entries from Jiřík and Jíra fojt (a local lord), people from Zádveřice, and that he does not want to pay the sum"; in the same year, Lady Eliška sued Mr. Jiřík Tetaura from Tetov and at Zlín, stating that "he ordered to provide Matěj Kalina from Zádveřice with half a desatic measure of rye in Zlín." In the tax register of 1546, there is mention of Mikuláš, who was formerly fojt in Zádveřice (19).
From a letter by Bohuslav Burian to Jan Hejda dated November 3, 1960, we learn that Bohuslav Burian found in the book of marriage contracts of the town of Hranice A 14/2 in a record from 1584 the names of Zádveřice citizens Václav Zádveřický, with Mikuláš Zwik from the Zádveřice estate listed as a witness (it could also be Hwik). Additionally, there is an agreement between the spouses Martin Klimešek from Zádveřice and Zuzana. In the year 1604, another contract is recorded between Václav Zádveřický from Zádveřice and Dorota from Podhoří.
The first named list of settled individuals in our village is the Panský Urbář from 1585. Literature usually states that in that year there were 38 settlements in Zádveřice, including one "rychta," 20 "pololánů" (half-longs), 7 "čtvrtlánů" (quarter-longs), and 10 "podsedků." However, the urbář records 39 owners (this discrepancy is due to the fact that two families simultaneously lived and farmed on one of the podsedky): Jan Zichů, Václav Pešků, Jira Kalinů, Jira Michalků, Vavruš, Jan Holásek, Jira Panských, Vaněk Berků, Jan Poláků, Jira Berků, Jira Pozdichovský, Mikuláš Rybů, Martin Mlynářů, Jira Mlynářů, Vávra Sukup, Vašek Michalů, Jan Bílků, Filip Vrla, Jan Lapšů, Daněk Filatů, Václav Kalinů, Martin Holejch, Bartoň Bílků, Jakub Berků, Adam Juráků, Václav Ryba, Adam Hotovců, Macek Janů, Václav Trčalů, Jíra Holík, Martin Kobelka, Toman Kovář, Jiřík Janů, Mikuláš Holý, Staněk Klimentů, Martin Pozdichovský, Jakub Bílků, Daněk Struhalů, Martin Čakařík.
During the Thirty Years' War, there were 44 families living in Zádveřice. This is evidenced by a census of subjects from our village, who, after the defeat of the Wallachian uprising in which they participated, were required to present themselves to the lordship on February 9, 1644 (see Chapter IV).
The events of the Thirty Years' War primarily affected the serf farmers, whose numbers significantly decreased as a result of war hardships. A number of settlements or even entire villages were destroyed. In 1656, 27% of houses in Moravia were abandoned, and 23% of the fields were left uncultivated. This situation was also reflected in Zádveřice, where in the aforementioned year, out of 38 plots, about 13 were deserted, on which new landowners gradually settled. The owners of some estates probably remained without heirs due to the war, and thus many of them also abandoned their plots, which they could no longer cultivate due to old age, during the 1660s of the 17th century (63); thus, there was a significant movement of people in our area as well. It is probable that during this period, most of today's Zádveřice families came to our village. We assume that these families came mostly from the nearest flat areas of Moravia, which were most exposed to wartime actions. The hilly and forested terrain near our village provided the population with good shelter during military raids, which were so frequent at that time.
In 1656, the owners of plots in Zádveřice were: Daniel Holíků, Jan Person, Václav Brabenec, Jan Sovka, Mach Adamů, Jira Kobalka, Martin Kubička, Daniel Verla, Václav Vařák, Mikesko, Jan Holých, Jura Vozar, Daniel Brabanec, Václav Trčal, Jiří Plašek, Mikl Stiepanů, Václav Vačků, Matěj Plašek, Jan Štěrbíček, Daniel Sochořík, Václav Bříšků, Daniel Kotersyk, Jan Stiepan, Jura Kunšich, and Martin Persun (63).
In documents from the Thirty Years' War period, we first encounter the terms "Valaši" (Wallachians) and "Valašsko" (Wallachia). The questions of who the Wallachians are and what Wallachia is belong to topics that have been fervently debated in our historical, linguistic, and ethnographic literature for over a hundred years, and even today specialists from various fields hold completely opposing views on many fundamental issues. Therefore, we will not undertake a more detailed analysis of these problems in this work, as extensive literature is dedicated to them (78, 111, 14, 65, 11, 58). Instead, we will only mention the most recent conclusions in this area, especially those presented by J. Stika in his book (105).
The term "Valaši" (Wallachians) in the sense of an ethnographic group of the population originates from documents of the year 1627, in which agrarian insurgents from eastern Moravia fighting under the name "Valaches" are mentioned (41). The name "Valašsko" (Wallachia) was first used by military and political officials in 1643. On the anti-imperial side, it was the Swedish Marshal Torstenson, and on the imperial side, Colonel of the imperial army J. V. Podstatský together with the Moravian regional tribunal (84, 65, 28). In all cases, it was in the form "Valachey" with slight orthographic variations.
The origins of the ethnographic region of Moravian Wallachia date back to the 16th century, when the settlement of mountainous areas, the colonization of mountain valleys, and slash-and-burn colonization began. Into the most mountainous part of the region, in the 16th and 17th centuries, came Wallachian colonists: shepherd populations of Slovak, but also Polish and Ukrainian nationality, and perhaps Romanian as well. Their cattle breeding techniques caused a breakthrough in the economic use of the extensive mountainous territory. Over time, they settled in newly built mountain villages and on grazing lands, began cultivating the soil, and gradually assimilated with the local population, adopting many aspects of their way of life. Conversely, the older agricultural population learned pastoral management and adopted additional knowledge and practices necessary for mountain life from the Wallachian colonists, as well as much of the folklore and folk customs. The assimilation of these two colonizing layers constitutes one of the main components in the formation of the region. The interpretation of the terms Valaši (Wallachians) and Valašsko (Wallachia) thus reflects the complexities of the assimilation process and the distinctive position of the Wallachian people in Moravian culture. At the very beginning of Wallachian colonization in eastern Moravia, the term Valach referred to the Wallachian colonist. Later, after assimilation with the local population, the term Valaši was used for all sheep herders in mountain villages to whom Wallachian law applied. Since these settlers predominated in the mountain villages, the designation Valaši transferred to all "mountain" inhabitants in general. The name Valašsko (Valachy) was then just a logical culmination of this development (105). The people of the mountain regions, when interacting with non-Wallachian inhabitants, adopted the designation Valaši, and in certain situations, perhaps for identification purposes, referred to themselves as Valachy. However, as late as the 18th century, there could be no talk of any pride or close relationship with this designation (105).
The historical core of Wallachia, characterized by developed pastoral farming, included in the 17th and 18th centuries the estates of Hukvald, Krasensko-Rožnov, and Vsetín, respectively, and their mountainous eastern parts. In the 19th century, pastoral farming declined, and the main distinguishing factors became the components of folk culture, especially traditional costumes (kroj), sometimes the houses, modes of farming, etc. The borders of Wallachia, according to these signs, expanded further to the west and especially to the south, into Valašskokloboucko and Vizovice regions. By the end of the 19th century, even in Wallachia, folk costumes began to fade, and gradually other distinctive features of folk culture disappeared as well. Dialect gained importance as one of the most characteristic signs of cultural differentiation in our century. According to this criterion, the northern part of the region, formerly the Hukvald estates, receded from the core of the region.
The village of Zádveřice, like Lípa, Klečůvka, Kostelec, or Štípa, belongs to the peripheral area of the southern border of Wallachia. In the past, our ancestors differed from the population in neighboring Vizovice, for example, in their traditional costumes (kroj) (53).
The second oldest urbář from the Vizovice estate is the Panský Urbář from 1660, in which the owners are recorded for individual settlements in the village of Zádveřice: Jiřík Plašek, Matěj Plašek, Daniel Holíček, Jan Persoun, Anna Brabenčička (empty Bělkovské), Martin Vozar, Václav Holík, Jan Štěrbík, Mikoláš Vrlů, Jan Brabenců, Martin Adamů, Mikoláš Mikšánek, Jan Kobalků, Jan Štěpaníků, Jan Novosadík, Václav Mikesků, Daniel Vrlů, Jira Mikoláštíků, Václav Adamů, Mikula Mikesků, Jiřík Holych, Jiřík Vozar, Václav Syrových, Daniel Brabenee, Mikoláš Štěpánů, Jakub Kovář, Jan Vrlů, Václav Trčalů, Václav Macha Adamova, Mikoláš Stuchlík, Václav Berkův, Daniel Bochořík, Václav Kolář, Václav Bryšků, Daniel Kotrsiků, Tomáš Pomykalíků, Martin Persounů.
Another list of estate owners in our village from the 17th century is the Lánový Rejstřík from the year 1670. In that year, there were a total of 38 settlements in Zádveřice, and the owners recorded were: Jan Holíků, Martin Vozařík, Mikuláš Bravenec, Pavel Stěrbík, Václav Adamů, Jan Holých, Jan Štěpanů, Václav Mikesků, Václav Vrlů, Jura Trčkalův, Jan Mikeščík, Jura Holých, Jan Vozar, Václav Surovík, Martin Babirad, Martin Trčal, Václav Plašek, Jan Person, Jan Verlů, Jura Kučera, Martin Brabenec, Martin Plašků, Tomáš Míšů, Daniel Mikešků, Jan Trnavský, Jan Job, Marek Mikuláštíků, Jura Kovalka, Mikoláš Mikeščik, Václav Holýků, Mikuláš Person, Jakub Kovář, Jan Syrových, Martin Ventrčil, Daniel Mokroš. Three plots, i.e., those belonging to Jan Novosad, Lukáš Vanků, and Jan Sustka, were deserted in 1670 (63).
By the end of the 17th century, our village's population already had parish records (matric) of births, marriages, and deaths. At that time, Zádveřice belonged to the Vizovice parish; however, the Vizovice registers (written from approximately 1667) were lost, and therefore the first parish records about the inhabitants of our village date only from the early 18th century from the parish office in Zlín (around 1723).
The next urbář of the Vizovice estate dates from 1739; it lists as owners of plots in Zádveřice: Jura Vrlíček, Martin Kudláček, widow Hurtová, Macek Vašků or Holbů, Václav Stuchlík, Jura Hotový, Jan Holík, Jan Sevců, Václav Kučera, Jan Ventrča, Štěpán Kubičků, Jura Pšenčík, Macek Elšů, Jan Macků or Holých, Václav Danků, Daniel Hurtů, Jan Zetků, Adam Spaňhel, Kuba Starý, Václav Trčalů, Christian Pagač, Martin Zetků, Jura Kubin, Jan Vožer or Štěrbů, widow Stefčena, Mikuláš Mikeštíků, Štěpán Holých, Martin Holba, Václav Roman, Václav Nedbálek, Jura Nedbálek, Martin Vrlíček, widow Bravencová, Pavel Mozala, Mikula Štěrba, Martin Dodaja, Jan Macků or Holých (with his brother), Macek Svadlenů, Mikuláš Petrů or Mikšánek, Macek Janků, Václav Plašek, Mojžiš Mikeska, Tomáš Fridrišek, Jan Zelezník, Jura Vrlů, Jura Dražina, Macek Kučera, Václav Kudláček, Jura Daňků, Jan Kratina, Václav Sebesta, Jan Bočan, Václav Kučera, Jura Zelezník, Macek Plška, Jura Slyša, Mikuláš Holík, Ovčák Téchlovský, Václav Holota, Martin Rafaj, Martin Jurčů, widow Margeta Vavřičenová, Josef Brfa, Jura Hajdušek, Petr Sochora, Martin Kratina, Jan Košina, Václav Jobek, Jura Pšenčík, Pavel Persun, Pavel Vrlíček, Martin Plšek, Martin Stuchlík, Mikuláš Kudláček, Jakub Starý, Václav Roman, Jan Kučera, Macek Plšků, Pavel Doležal, Jakub Pagač, Vávra Hustý, Jan Pavlů, Tomeš Sevců, Jan Sevců, Jan Rafaj, and Jan Vrlíček.
In the urbáriální fases (urban phases) from 1775, the names of the estate owners in Zádveřice from 1749 and 1775 are recorded. Additionally, descriptive house numbers are provided for the first time. In the following list, we present the owners from 1749, then the owners in 1775, and finally the descriptive house number: Štěpán Petrů – or Mikeska (foreman) Štěpán Petrů – or Mikeska (foreman) – house no. 9; Václav Blaschek – Martin Blaschek – house no. 5; Václav Kutchera – Václav Kutchera – house no. 39; Václav Hollich – Martin Hollich – house no. 40 (133); Jan Pschenczik – Jan Pschenczik – house no. 41; widow Štěrbkin – Jiří Mltčák – house no. 48 (47); Jiří Mikeska – Jan Mikeska – house no. 51 (149); Nikol Hollig – Václav Mikschanek – house no. 58; Stěpán Mikeska – Stěpán Petrů – house no. 59 (22); Jakob Vaschků – Jan Trubelík – house no. 61 (117); Jura Vrla – Josef Vrla – house no. 62 (35); Nikol Vrla – Josef Petraschek – house no. 42; Jiří Kuczera – Jan Kučera – house no. 63 (122); Martin Hurta – Jan Hurta – house no. 64 (29); Jura Petrů – or Mikeska Jura Petrů – or Mikeska – house no. 65 (38); Anna Jurczova – Jan Jurča – house no. 66 (52); Nikol Skovajsa – Martin Skovajsa – house no. 68; Václav Holota – Jan Persun – house no. 69 (151); Jiří Daňků – Jiří Rafaj – house no. 70; Martin Mikeska – Jiří Mikeska – house no. 71 (27); Martin Vrlíček – Martin Nedbálek – house no. 73 (74); Martin Trčál – Martin Sebesta – house no. 74; Martin Stěrba – Jan Rafaj – house no. 44 (144); Nikol Dupal – Matěj Důpalč – house no. 45; Václav Jobek – Václav Kudláček – house no. 46; Jan Ventrček – Jan Ventrček – house no. 50; Jan Kudláček – Martin Rafaj – house no. 60; Jakub Lomica – house no. 2; Václav Dražina – Josef Baletka – house no. 72; Martin Rafaj – Pavel – house no. 6; Matěj Zegtků – Matěj Zejtků – house no. 7; Václav Stuchlich – Jan Vrlíček – house no. 8; Jakub Pagáč – Franc Sišák – house no. 36; Pavel Pšenčík – Pšenčík – house no. 37; Jan Ventrča – Jan Ventrča – house no. 49; Tomáš Vozar – Martin Sevců – house no. 55; Václav Persun – Josef Persûn – house no. 1; Václav Kubiček – widow Kubičková – house no. 122; Nikol Hollich – Matěj Mikeska – house no. 52; Jan Vavřík – Martin Hovězí – house no. 106; Simon Sizulin – Simon Sizulin – house no. 31; Matěj Holba – Jiří Zůrek – house no. 100; Jan Spaniel – Matěj Spaniel – house no. 123; Martin Stuchlij – Jan Stuchlij – house no. 125; Josef Brhlač – Josef Brhlač – house no. 92; Martin Kudlaček – Tomáš Kudlaček – house no. 93; Jiří Kudlaček – house no. 94; Jiří Mozola – Jiří Mozola – house no. 95; Martin Kučera – Jan Ječmenka – house no. 102; Nikol Pagatsch – Jiří Hnilica – house no. 19; Václav Kučera – Matěj Kučera – house no. 21; Václav Nedbálek – Václav Nedbálek – house no. 105; Jan Košina – Jan Košina – house no. 107; Jiří Vrlíček – Tomáš Hurta – house no. 111; Václav Sebesta – house no. 28; Tomáš Fridrišek – Jakub Fridrišek – house no. [unknown]; Nikol Brabenec – [incomplete]; etc.
The landlord's pub – house no. 38 belonged in 1775 to the landlord's houses, with tenants alternating at it. In some cases, an additional house number is indicated in parentheses after the street number. Owners of the house numbers listed in parentheses, which were assigned to new houses during the period after 1775, usually had some relationship (e.g., familial, contractual, etc.) to the owners of the original house number.
Regarding the surnames in Zádveřice, based on the studied archival materials, we assume that the oldest include the surnames Holík or Holý or Holejch or Holych and Vrla; older ones include Brabenec or Bravenec, Macek, Mikeska, Mikeščík, Mikšánek, Persun, and Plašek. Very old surnames can also include those indicating occupation, such as Kovář (Smith), Kolář (Miller), Mynář or Mlynář (both meaning Miller), etc. However, for these surnames, it is difficult to determine whether they were temporary designations of a person during the practice of a trade (i.e., for the duration of performing the craft) or if they were already inherited surnames from ancestors. In this context, it should be noted that the stabilization of surnames occurred only after the issuance of Emperor Joseph II's patent on November 1, 1780, which established surnames, regulated their usage, and mandated that they be adopted (4). These surnames are old by origin, but often they could have been replaced by others; the establishment of hereditary surnames took a longer time, with forms changing, suffixes being altered, etc. It should also not be overlooked that some changes in surnames were due to the duties of the estates' scribes, who were usually of non-Czech origin and wrote the surnames based on what they heard and their orthographic customs. Today's forms of our surnames are essentially the same as those recorded by our ancestors or that they had registered in 1780-1781; sometimes these surnames do not correspond to the surname or designation used before 1780. This occurs especially with families whose numerous descendants remained faithful to their native village. Such families continued to grow, and therefore individual members or even entire branches were often additionally identified in the landlord's documents with various nicknames for better orientation.
A striking example of the instability of surnames in our village in the 16th century and an example of the emergence of new surnames is the entry in the 1585 urbář, which states: "... on this estate, two brothers, Jíra Holík and Mikuláš Holý, are farming." The aforementioned nicknames frequently appeared in our village, for example, in the Mikeska family, especially in the 18th century (e.g., Petrů or Mikeska, Štěpánů or Mikeska, Vašků or Mikeska, etc.), where they can be found both in parish records and in the estate books.
Data on the number of houses and population in our village over nearly four hundred years are comprehensively summarized in the following table.
Other models, same or similar prompt
Responses were produced in different, uncontrolled contexts (system prompts, settings, prior turns). This is not a benchmark.